Z ruského originálu přeložila Jana Šťastná
Nápis (na titulním obrázku k článku) na sloupu u vchodu do drážďanské umělecké galerie: „Muzeum prověřeno. Žádné miny. Zkontrolováno Chanutinem“
Neméně smutný osud připravili nacisté i mistrovským dílům drážďanské Obrazárny starých mistrů. Protože Němci nechtěli umělecké poklady vydat sovětským vojskům, snažili se ukrýt drahocenné obrazy Leonarda da Vinciho, Tiziana, Rembrandta, Rafaela a dalších umělců v opuštěných lomech. Naštěstí se vojákům Rudé armády, prohlížejícím trosky drážďanské galerie, podařilo najít zašifrovanou mapu. Provedli skutečné detektivní pátrání, aby pochopili význam symbolů na mapě…
Projekt: záchrana kultury
Během Velké vlastenecké války zahájilo nacistické Německo masivní kampaň za přivlastnění uměleckých pokladů z okupovaných zemí Evropy a SSSR, což umožnilo vůdcům Třetí říše obohatit své soukromé sbírky o mistrovská díla světového umění. Hlavním cílem kampaně však bylo zničit kulturní dědictví národů považovaných z hlediska nacistické ideologie za „méněcenné“. Na území Sovětského svazu tak nacisté vyrabovali stovky muzeí a zničili masu historických památek, bezohledně vyhazovali do povětří chrámy, sochy a architektonické stavby.
Aby nezmizely beze stopy….
Druhá světová válka byla bezprecedentní nejen co do počtu lidských obětí a ničení, ale také co do rozsahu škod, které nacistická vojska napáchala na kultuře okupovaných zemí. Nešlo jen o soukromé případy rabování uměleckých pokladů jednotlivými představiteli wehrmachtu. Jednalo se o záměrnou politiku Třetí říše, jejímž cílem bylo odvážet z okupovaných území muzejní sbírky, starožitnosti, cenné šperky a umělecká díla.
K vyhledávání, shromažďování a uchovávání trofejního majetku vytvořil Státní výbor obrany SSSR speciální tzv. trofejní brigády, jejichž členy byli nejen vojáci Rudé armády, ale také historici umění a umělci, kteří vyhledávali muzejní poklady, převáželi je a restaurovali.
Od února 1945 byl zvláštní výbor pověřen procesem stažení a vývozu kulturních statků nalezených na německém území do Sovětského svazu, aby byly „uchráněny před znehodnocením, zničením nebo rozkradením“. V červnu 1945 podepsal Josif Vissarionovič Stalin příslušný dekret, podle něhož měly být sbírky přemístěny do sovětských muzeí k uložení nebo vystavení jako reparace a kompenzace za ztráty sovětských muzeí během německé okupace.
Rafael Santi: Sixtinská madona, Zwinger, Dráždany, obraz zachráněný spolu s dalšími cennými díly z lomu vojáky Rudé armády pod vedením maršála I.S.Koněva
Hitlerův ambiciózní plán
Drancování kulturních statků bylo diktováno Hitlerovými osobními ambicemi. V mládí snil o tom, že se stane umělcem, ale dvakrát neuspěl u přijímacích zkoušek na vídeňskou Akademii výtvarných umění. Jakmile se dostal k moci, plánoval jakýsi revanš v podobě velkolepého „Vůdcova muzea“ v Linci. Podle odtajněných údajů měla tato „Linecká sbírka“ obsahovat asi 4700 mistrovských děl malířství, grafiky, dekorativního a užitého umění z celého světa, včetně děl Botticelliho, Leonarda da Vinciho, Rafaela, Tiziana, Vermeera, Dürera, Rubense a mnoha dalších.
Pro realizaci těchto zákeřných plánů byla vytvořena speciální „Mise Linec“ a po celé Evropě byla rozmístěna síť agentů, kteří pátrali po uměleckých pokladech. Každý měsíc a půl se Hitler osobně seznamoval s nově přivezenými exponáty.
Způsob sběru byl většinou jednoduchý. Po obsazení nového státu Hitlerovou armádou byly všechny umělecké poklady „nepřátel“ nebo „méněcenných národů“ prohlášeny za majetek „Vůdcovy nadace“. To nejlepší pak bylo vybráno pro „Misi Linec“.
Hledači pokladů
Ani Hitlerovi nejbližší spolupracovníci se nebránili doplnit své soukromé sbírky o umělecká díla. Například maršál Hermann Göring pracně budoval své soukromé muzeum na panství Carinhall. Na začátku roku 1945, kdy byla porážka nacistických vojsk jen otázkou času, potřeboval maršál k evakuaci sbírky z panství celý železniční vlak.
Velkým milovníkem uměleckých pokladů byl i německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop. V roce 1941 inicioval vytvoření zvláštní skupiny Künsberg, která určovala způsoby zabavování kulturních statků z okupovaných území v Evropě. Po německém útoku na Sovětský svaz např. agenti skupiny Künsberg jako první vnikli do budovy sovětského velvyslanectví v Berlíně a začali odvážet nábytek a cenné obrazy, včetně těch, které velvyslanectví dostalo. Na podzim roku 1941 se jednotky skupiny Künsberg podílely na rabování Velkého Kateřinského paláce v Carském Selu. Na neznámé místo byly odvezeny interiérové předměty, obrazy, sochy, rozsáhlá knihovna zahrnující mimo jiné pět tisíc starých rukopisů a knih v ruštině. Sonderkomando dokonce odstranilo ze stěn čínské hedvábné tapety a pozlacené ozdoby, stejně jako rozebralo a po částech odvezlo nádherně vzorovanou podlahu paláce.
Velmi usilovně raboval kulturní majetek také Alfred Rosenberg, říšský ministr pro východní území. Vytvořil složitou a rozsáhlou síť mobilních týmů, které operovaly v různých evropských městech. Například v SSSR rabovaly týmy „Rostov“, „Novgorod“, „Pskov“ a „Smolensk“. Rosenbergovi agenti jednali důsledně a metodicky a kulturní statky patřící SSSR odváželi po ešelonech do Německa.
Na pokraji zkázy
Vše, co se nedalo ukrást nebo o co neměli nacističtí „sběratelé“ zájem, bylo nemilosrdně zničeno. To se projevilo zejména po zlomovém okamžiku Velké vlastenecké války, kdy Rudá armáda začala vytlačovat okupanty ze sovětských měst. V každém osvobozeném městě byl pozorován stejný obraz. 5. května 1944 uveřejnil list „Pravda“ následující zprávu: „Německo-fašističtí okupanti vypálili a zničili starobylé ruské město Novgorod… Barbarsky zničili slavnou památku staroruského a světového umění XII. století – chrám Spasitele Neredica, uvnitř vymalovaný světoznámými freskami. Zničení této památky je obrovskou ztrátou pro ruskou a světovou kulturu…“.
Takové historické důkazy nenechávají nikoho na pochybách: nacisté se nesnažili pouze zabavovat kulturní majetek na okupovaných územích za účelem zisku a obohacení svých sbírek. Jejich úkol byl rozsáhlejší: snažili se zničit kulturní základy národů, které považovali za „méněcenné“ a jejichž území hodlali zabrat, aby rozšířili „životní prostor“ pro Německo.
Jak Rudá armáda vracela obrazy Tiziana a Rafaela
Rudá armáda postupovala při osvobozovacích operacích v Evropě zásadně odlišně. Sovětské vedení si dalo za úkol zachovat architektonický vzhled měst, kde probíhaly urputné boje se zbytky fašistické armády. Například při útoku na Bělehrad byl vydán rozkaz omezit používání tanků a dělostřelectva a vystačit si s ručními zbraněmi. Aby bylo zachováno historické centrum Budapešti, nebylo město dobyto přímým útokem, ale obchvatem. Podobně tomu bylo ve Vídni, Praze a mnoha dalších evropských městech.
Dobrým příkladem je osvobození palácového komplexu Sanssouci v Postupimi. Říká se mu pruské Versailles a byl postaven v roce 1747 pro Fridricha Velikého. Nacistické velení odmítlo uznat paláce a parky v Postupimi za neutrální území, aby se vyhnulo bojům a riziku poškození objektů. Proto palác, jak píší očití svědci tehdejších událostí, museli sovětští vojáci „dobývat téměř ručně“. Když se Rudé armádě podařilo vstoupit na území, ukázalo se, že palác, přilehlé budovy a park byly zaminovány. Naštěstí se odminovacím týmům podařilo palácový komplex vyčistit a zachovat unikátní architektonickou památku pro budoucí generace.
Neméně smutný osud připravili nacisté i mistrovským dílům drážďanské Obrazárny starých mistrů. Protože Němci nechtěli umělecké poklady vydat sovětským vojskům, snažili se ukrýt drahocenné obrazy Leonarda da Vinciho, Tiziana, Rembrandta, Rafaela a dalších umělců v opuštěných lomech. Naštěstí se vojákům Rudé armády, prohlížejícím trosky drážďanské galerie, podařilo najít zašifrovanou mapu. Provedli skutečné detektivní pátrání, aby pochopili význam symbolů na mapě. Výsledkem bylo, že z napůl zatopených dolů obklopených výbušninami bylo zachráněno asi 1,2 tisíce mistrovských děl světového malířství. Mnohá z nich byla natolik poškozena vlhkostí a plísní, že musela být odeslána k restaurování do Puškinova státního muzea výtvarného umění. Restaurátorské práce trvaly deset let a poté byly v roce 1955 obrazy bezplatně vráceny Německé demokratické republice.
Poznámka redakce webu: Tak takový je rozdíl mezi kulturou tvořivosti a kulturou zmaru. Mezi nemilosrdným individualizmem a lidskou solidaritou a spoluprací. Mezi fašizmem jako nevyhnutelným posledním stádiem kapitalizmu a Spravedlivou společností, v níž je člověk člověku bratrem, ne vlkem.