Recituje: Zdeněk Štěpánek
Báseň byla sice napsána dávno před tím, než se rozpoutala vřava na bojištích 2. světové války, avšak její poselství je stále živé (bohužel). Málokdo dokázal tak sugestivně přiblížit hrůzy války a vyjádřit její nesmyslnost jako právě Fráňa Šrámek v Raportu.
Na levém křídle a poslední
já budu stát,
a tušit nebude, oč prosit chci,
žádný kamarád –
a paty k sobě, špičky od sebe,
pro tebe, sne můj divný, pro tebe
já budu meldovat.
Hlásím, pane hejtmane,
že se mi zdál sen,
vojna byla a já ležel
v poli zastřelen;
a zrovna u mne váš kůň taky pad,
nám přáno bylo spolu umírat,
to z boží vůle jen.
To k ránu bylo as, neb měsíc zrud
a váš kůň hlavu zdvih,
a zvláštní věc, měl jako já
prostřelený břich,
a v jeho očích takový styd žal,
kdos divil se v nich, kdos se ptal
a ruce lomil v nich.
Že louky voní kol a jetely
a kvete řeřicha –
a on … kůň … což byl vinen čím?
má díru do břicha,
že na něm seděl kdos, už nesedí
a oči vědět chtí, však nevědí,
a v hrdle vysychá…
Oh, v hrdle vysychá… A chtěl by ržát…
že neví, neví proč?
Sluníčko zlaté, což neměl on tě rád –
ty už ho nechceš…. proč?!
proč necinkne už nikdy podkova,
proč nebe v krvi, nohy z olova –
hó, toč se, světe, toč…
Hlásím, pane hejtmane,
že to byl strašný sen,
ty oči zvířete, ty křičely
a z důlků lezly ven,
křičely na mne, jestli já to vím,
proč ležíme tu s břichem děravým –
co měl jsem říci jen…?
Hlásím, pane hejtmane,
a já to musím říc:
tož, člověk rád jde, člověk musí jít,
když pán chce, smrti vstříc –
však koní šetřte, prosím tisíckrát,
to dobytče se strašně umí ptát,
proč nesmí žíti víc…