Na Západě bylo mnoho informací o bitvách vedených Brity a Američany, ale zahraniční čtenáři měli jen malou představu o válce vedené Sovětským svazem. Werthovy zprávy a črty publikované v britském tisku byly oknem do Ruska, a vypovídaly o odolnosti a odvaze sovětského lidu.
Obyvatelé Leningradu však neztráceli odvahu, snažili se nejen přežít, zachránit své příbuzné, ale také plánovali do budoucna. Hudebníci a umělci snili o tom, že po válce budou cestovat po Evropě. Architekti přemýšleli o tom, jak vybudovat budoucí moskevskou čtvrť, a diskutovali o obnově Puškina, Pavlovska, Petrodvorce, zničených německými barbary….
Mezi mnoha zahraničními publikacemi o válce vedené Sovětským svazem proti říši zla Hitlera a jeho spojenců vyniká kniha novináře a spisovatele Alexandera Wertha. On, rodák z Ruska, strávil celou válku v Sovětském svazu a každý den si zapisoval do deníku vše, co viděl a slyšel. Nebyl to lhostejný kronikář, ale člověk, který se upřímně staral o lidi na frontě i v týlu. A na základě svých osobních dojmů napsal knihu Rusko ve válce 1941-1945.
V předmluvě Werth napsal, že jedním z důvodů, „proč jsem se pustil do této knihy, je to, že mladá generace na Západě o této době ví jen velmi málo“. Bylo to v 60. letech 20. století, kdy lavina lží nebyla tak mohutná jako dnes. Nyní je historie Velké vlastenecké války v zahraničí všemi překrucována. Proto v současné době Werthova kniha nejen neztratila svou hodnotu, ale stala se ještě relevantnější. …
Narodil se v roce 1901 v Petrohradě v rodině německého průmyslníka, který se usadil v Rusku. Dětství prožil v domě v Mochově ulici a studoval na Teniševského škole. Po únorové revoluci emigroval Alexander s rodiči do Anglie. Stal se známým novinářem, psal pro The Sunday Times, Reuters a rádio BBC. Během války uváděl pořad „Ruské komentáře“, který přilákal obrovské množství posluchačů nejen v Anglii, ale i v zemích okupovaných Německem. Viděl válku na vlastní oči, zažil strach z bombardování a hrůzu z toho, jak jsou lidé zabíjeni. Přesně rok před vypuknutím Velké vlastenecké války, 22. června 1940, opustil Werth spolu s dalšími uprchlíky panikařící Bordeaux na parníku. Francie byla v té době dobyta. Brzy začala „Bitva o Británii“, během níž letadla Luftwaffe neustále útočila na království. Werth spojil svou novinářskou práci se službou na střeše budovy na londýnské Fleet Street, kde hasil zápalné bomby.
„Byl to můj skromný příspěvek k obraně Anglie,“ vzpomínal Werth. Když začala druhá světová válka, britský premiér Winston Churchill promluvil v londýnském rozhlase. Byl to jasný, ohnivý projev, který se zapsal do historie. A neobvyklý – vášnivý nepřítel Ruska mluvil o jeho obyvatelích se soucitem a sympatiemi a napadal nacisty ostrými, zuřivými slovy:
“… Vidím ruské vojáky, jak stojí na hranicích své rodné země a střeží pole, která jejich otcové orali od nepaměti. Vidím je, jak střeží své domovy; vidím jejich matky a manželky, jak se modlí – ach ano, protože v takové době se každý modlí – za bezpečí svých milovaných, za návrat živitele, ochránce… Vidím všech deset tisíc ruských vesnic, ve kterých se s takovými obtížemi vynořili ze země… Vidím také hloupou, vycvičenou, poslušnou a zuřivou masu hunských vojáků, kteří pomalu a s obtížemi postupují jako hejno lezoucích kobylek…“ Na konci svého projevu Churchill vyzval k „poskytnutí veškeré pomoci Rusku a ruskému lidu, kterou můžeme“.
Tato slova slyšel i Werth a napadlo ho, že by mohl odcestovat do své vlasti, která byla zasažena wehrmachtem. „A i když mi někteří lidé řekli: „Doufejme, že se dostanete do Moskvy dřív než Hitler,“ letěl jsem tam, většinou ve veselé a optimistické náladě, plný touhy poznat neznámé – vzpomínal. – Čtvrtého července jsem byl v Moskvě. Hitler tam nebyl a za celou dobu, kterou jsem tam strávil, jsem ani jednou nepochyboval, že se tam nikdy nedostane…“
Werth se zvědavě zahleděl do tváří Moskvanů. Byl překvapen, že na jejich tvářích nebyl žádný strach, „lidé na ulicích někdy vtipkovali a smáli se, i když, což je příznačné, jen velmi málo lidí mluvilo otevřeně o válce“. Mnozí z nich museli vědět, co je čeká. A snažili se rozptýlit, zahnat chmurné myšlenky. Válka už není zítřek, jak se zpívalo ve známé písni, ale dnes přišla do jejich domovů. A brzy jim do poštovní schránky spadne strašlivá výzva. Mnoho lidí však na povolávací rozkaz nečekalo a vydalo se na sběrná místa. Situace v hlavním městě byla navenek klidná. Novinář nakoukl do velkého obchodu s potravinami v ulici Marošejka a byl překvapen širokým výběrem sladkostí, marmelád a cukrovinek. Tak tomu bylo i na jiných místech. Brzy však začaly výrobky mizet z prodeje. V Moskvě byla otevřena kina, diváci stáli ve frontách na lístky. Ve hře Něco pro Alexandra Kornejčuka „V ukrajinských stepích“ přijalo publikum slova jedné z postav s bouřlivým potleskem:
„Nejhorší ze všeho je, když vám není dovoleno dokončit střechu vašeho domu. Chtěli bychom dalších pět let! Ale pokud vypukne válka, budeme bojovat s takovou zuřivostí a krutostí, jakou svět nikdy předtím neviděl!“
Werth napsal, že „Moskvu zachvátila skutečná špionážní mánie, která se možná částečně vysvětluje varováním obsaženým ve Stalinově projevu před špiony a ‚sabotéry'“. Cizí řeč okamžitě vzbudila podezření. Britští vojáci, kteří cestovali v nákladním autě se zavazadly diplomatické mise, byli zadrženi policisty. Shromáždil se vzrušený dav, někteří spekulovali, že jsou to zajatí němečtí výsadkáři…
Novinář byl svědkem leteckých útoků na Moskvu. Byl velmi ohromen masivní palbou protiletadlových děl, když se po obloze potulovaly desítky světlometů a hledaly nepřátelská letadla. Werth poznamenal, že „nikdy jsem v Londýně nic podobného neviděl ani neslyšel“ a byl ohromen odvahou Moskvanů v boji se zápalnými bombami a požáry. Je příznačné, že se na obraně města podíleli nejen dospělí, ale i děti, které byly ve službě i na střechách. …
Kniha „Rusko ve válce 1941-1945“, která vypráví příběh prvních hořkých dnů ústupu Rudé armády, ukazuje, jak se měnila nálada lidí – od zmatku a strachu v prvních dnech války k sebedůvěře a rostoucí víře ve vítězství. Zdálo se, že autor, který před mnoha lety opustil Rusko, se opět cítil jako osoba zapojená do osudu rodné země. Spolu s obyvateli hlavního města zažíval každodenní těžkosti, sledoval hořící plameny z bombardování, viděl lidi odcházet na frontu. Soucítil s nimi, z celé duše si přál vítězství…
Werth se neomezil pouze na jednu knihu o bojích proti Rusku, ale vytvořil i další dokumentární díla: Stalingrad, 1942 a Pět dní v obleženém Leningradu. Vrhl se do víru událostí a spěchal na místa, kde se odehrávaly těžké krvavé bitvy. Byl svědkem prudkých bojů u Stalingradu, viděl kapitulaci Paulusovy obklíčené armády.
„Noc předtím jsem poslouchal německé rádio,“ napsal Werth. – Vysílala se v něm Wagnerova pohřební hudba, která stále dokola opakovala Siegfriedův pohřební pochod a „Ich hatte ein Kamaraden“ („Měl jsem soudruha“), „Gotterdammerung“ („Soumrak bohů“) – hezké slovo, Hitlerovi z něj asi naskočila husí kůže – opět „Ich hatte ein Kamaraden“. Ano, měl, a ne jednoho, ale 330 000 Kamaradenů!“
Werth byl jedním z prvních zahraničních novinářů, kteří navštívili obležený Leningrad. Všechno bylo bolestně známé, zahalené šedým závojem: věž admirality, mosty, trupy domů. Ale všude byla zima a hlad. Zamrzl přívod vody a kanalizace, nefungovala doprava. Lidé se míhali jako stíny – mlčeli, padali… Podivné a děsivé, ale lidé v Leningradu to cítili, když se blížila smrt. Ředitel jedné z leningradských továren řekl novináři, že k němu jednoho dne přišel starší dělník. Řekl, že brzy zemře a požádal, aby mu byla předem připravena rakev, protože jeho příbuzní byli tak oslabeni, že by pohřeb nezvládli…
Obyvatelé Leningradu však neztráceli odvahu, snažili se nejen přežít, zachránit své příbuzné, ale také plánovali do budoucna. Hudebníci a umělci snili o tom, že po válce budou cestovat po Evropě. Architekti přemýšleli o tom, jak vybudovat budoucí moskevskou čtvrť, a diskutovali o obnově Puškina, Pavlovska, Petrodvorce, zničených německými barbary….
Syn spisovatele a novináře Nicolas Werth řekl, že jeho otec byl jedním z prvních, kdo psal o německých táborech smrti a poslal text BBC. Nevěřili však v autenticitu materiálu a považovali jej za „sovětský propagandistický trik“. Teprve když jednotky západních spojenců viděly hrůzy nacistů v Buchenwaldu, Dachau a Bergen-Belsenu, šéfové BBC nabyli přesvědčení, že Majdanek a Osvětim jsou také strašlivou realitou. Na Západě bylo mnoho informací o bitvách vedených Brity a Američany, ale zahraniční čtenáři měli jen malou představu o válce vedené Sovětským svazem. Werthovy zprávy a črty publikované v britském tisku byly oknem do Ruska, a vypovídaly o odolnosti a odvaze sovětského lidu
„Četl jsem Wertha, jsou to poctivé knihy – to je názor spisovatele Daniila Granina. – Strávil s námi všechny ty roky války jako anglický korespondent, ví mnohé, co jsem například já nevěděl, ale neví mnoho z toho, co jsme všichni věděli, nebo spíše cítili.“ „Rusko ve válce 1941-1945“ – je nejen poučná kniha se spoustou zajímavých detailů, ale také částečně klíč k tomu, proč tak strašlivý začátek války v roce 1941 nezabránil Sovětskému svazu v dosažení triumfu v roce 1945.
Kniha vyšla v 60. letech i v ČSSSR – ve slovenštině ve 2 dílech.
