Jana S.
K odpovědi na tuto otázku si musíme projít některými dějinnými událostmi.
Jak už zaznělo dříve, hlavním cílem osnovatelů druhé světové války byl od začátku Sovětský Svaz a Hitler byl nadnárodním řízením v čele s britskými a americkými „elitami“ na válku dlouho dopředu připravován. Mnohé západní firmy v čele s americkými společnostmi se podílely na přezbrojení německé armády.
V první epizodě seriálu Sedmnáct zastavení jara, která se odehrává v únoru r. 1945, se Walter Schellenberg, šéf špionážní služby a vojenské rozvědky v Hlavním říšském bezpečnostním úřadu, a Heinrich Himmler, říšský vůdce SS a šéf gestapa, dívají na filmový dokument spojeneckých sil o „úspěšných akcích“ amerických a britských vojsk na západní frontě a poté na německé aktuality, kde se zdůrazňují německé „úspěchy“.
Himmler zde říká: „Vidíte? Ještě se dokážeme rvát.“
Schellenberg na to: „Ano, ještě se dokážeme rvát, ale už se musíme začít domlouvat.“
Seriál poutavým způsobem vypráví o tom, jak sovětský agent odkrývá pokusy takzvaných „spojenců“ Sovětského svazu uzavřít separátní mír s Německem. Seriál vychází ze skutečných událostí.
Pokusy o uzavření separátního míru
8. března 1945 se Allen Dulles, americký diplomat a později ředitel CIA, a Karl Wolff, vysoce postavený německý důstojník SS, pobočník Heinricha Himmlera, poprvé setkali v Bernu a začali jednat o separátním míru mezi západními spojenci a nacistickým Německem.
Mnohem dříve, už v únoru 1943, Allen Dulles přijel do Bernu. Ve Švýcarsku vedl evropské centrum Úřadu strategických služeb (OSS – Office of Strategic Services, první společnou americkou zpravodajskou službu, sjednocující různé zpravodajské služby, předchůdce CIA). Tentýž měsíc se Dulles setkal s princem Hohenlohem, polním maršálem Brauchitschem a generálplukovníkem Zeitzlerem, kteří hovořili jménem německých průmyslníků a pravicových sociálních demokratů. Projednávaná témata zahrnovala možné způsoby ukončení války a poválečnou strukturu Německa a Evropy jako celku. Diskutovalo se o tom, že Německo může souhlasit s mírem, pokud západní mocnosti nedovolí obsazení jeho území sovětskými vojsky.
V dubnu 1944 se ve Švýcarsku sešel s Dullesem zástupce spiklenců, kteří později provedli pokus o atentát na Hitlera.
Sovětským agentům se podařilo tajné kontakty a jednání v Bernu o separátním míru v r. 1945 odhalit. Po stížnosti sovětského ministra zahraničních věcí Molotova u amerického velvyslance Harrimana ze dne 22. března 1945 a po následné výměně dopisů Stalina s Rooseveltem byla tato separátní jednání přerušena.
Bezpodmínečná kapitulace Německa a jeho satelitů byla totiž spojenci protihitlerovské koalice definována jako hlavní cíl války na konferencích v Casablance a Teheránu v roce 1943.
Dva akty kapitulace
Po pádu Berlína se německé vojenské a politické vedení stále snažilo manévrovat a hájit své zájmy. Hitlerův nástupce, velkoadmirál Dönitz, zahájil jednání s velením britských a amerických vojsk o jednostranné kapitulaci na Západě a pokračování bojů na Východě. Tato myšlenka měla velkou šanci na úspěch, protože spojenci v čele s Churchillem pracovali na plánu překvapivého úderu na SSSR 1. července 1945 v rámci operace Nemyslitelné. Londýn chtěl „vytlačit“ Rusy z východní a střední Evropy, včetně Československa, Rakouska a Polska. Zbývající německé divize a vojensko-průmyslový potenciál „Říše“ se proto mohly hodit anglo-americkému vrchnímu velení.
6. května přiletěl do Remeše v severní Francii, kde se nacházelo velitelství amerického velitele Eisenhowera, šéf štábu vrchního velení wehrmachtu, generálplukovník Alfred Jodl, s pověřením od Dönitze jednat o kapitulaci. Společně s admirálem Friedeburgem se snažili přesvědčit generála Eisenhowera, aby od nich přijal částečnou kapitulaci. Sami Němci tomu však moc nevěřili a pro jistotu měl Jodl písemnou plnou moc od Dönitze, která ho zmocňovala k podpisu bezpodmínečné kapitulace na všech frontách, k čemuž nakonec i došlo. Vymínili si však odklad okamžiku, kdy kapitulace začne platit, o 48 hodin, aby mohly být jednotkám vydány příslušné rozkazy. Později, v době norimberského procesu se Jodl chlubil, že tak zachránil 700.000 mužů před ruským zajetím.
7. května v 2:41 hodin podepsal Jodl akt kapitulace německých vojsk před velením spojeneckých sil v Evropě, které zastupoval americký generálporučík Walter Bedell Smith.Zástupcem Moskvy byl generálmajor Ivan Susloparov, který dokument podepsal bez pokynů z hlavního stanu vrchního velitele s tím, že kterákoli spojenecká země může požadovat další takový akt vyslaný na spojenecké velitelství. (Susloparovi nebylo z americké strany dáno mnoho času, text a podmínky kapitulace mu byly předloženy 6. května v noci, Susloparov je zaslal do Moskvy, ale odpověď nestihla přijít včas).
Akt byl sepsán pouze v angličtině. Podle podmínek aktu vstoupila kapitulace v platnost 8. května ve 23.01 hodin středoevropského času (9. května v 01:01 moskevského času).
Po podpisu Susloparov obdržel telegram, v němž mu bylo zakázáno cokoli podepisovat. Stalina pobouřila skutečnost, že příprava aktu probíhala v zákulisí, podpis se uskutečnil na území Spojenců a Sovětský svaz byl odsunut do pozadí.
Asi šest hodin po podpisu smlouvy v Remeši přišla ze sovětského vrchního velení odpověď, že akt kapitulace je nepřijatelný, protože se jeho text liší od textu dohodnutého v rámci Evropské poradní komise a protože Susloparov nebyl pověřen jeho podpisem. Stalin na tom trval:
„Smlouvu podepsanou v Remeši nelze zrušit, ale ani uznat. Kapitulace musí být učiněna jako nejdůležitější historický akt a přijata nikoli na území vítězů, ale tam, odkud přišla fašistická agrese – v Berlíně, a to nikoli jednostranně, ale nutně vrchním velením všech zemí protihitlerovské koalice.“
Eisenhower souhlasil se Stalinovými argumenty a uznal, že kapitulační akt podepsaný v Remeši by měl být považován za „předběžný dokument o bezpodmínečné vojenské kapitulaci“ a že by se v Berlíně měl konat druhý podpisový ceremoniál.
Telegram maršála Stalina předsedovi vlády Churchillovi a prezidentu Trumanovi:
„Vrchní velení Rudé armády nemá důvěru v to, že německá vojska na východní frontě splní rozkaz německého vrchního velení o bezpodmínečné kapitulaci. Obáváme se proto, že kdyby vláda SSSR dnes oznámila kapitulaci Německa, ocitli bychom se v nepříjemném postavení a uvedli bychom v omyl veřejné mínění Sovětského svazu. Je třeba mít na paměti, že odpor německých vojsk na východní frontě neslábne a soudě podle rádiových odposlechů značná skupina německých vojsk výslovně deklaruje úmysl pokračovat v odporu a neuposlechnout Dönitzova rozkazu ke kapitulaci.
Proto by sovětské velení rádo vyčkalo do okamžiku, kdy kapitulace německých vojsk vstoupí v platnost, a odložilo tak oznámení vlád o kapitulaci Němců na 9. května v 7 hodin moskevského času.“
Nicméně již 8. května 1945 britský prezident W. Churchill a americký prezident H. Truman pronesli rozhlasové projevy, v nichž oznámili kapitulaci Německa a vítězství.
Těsně před podpisem aktu nařídil Dönitz všem německým formacím, aby se probojovaly na západ. Z Válečného deníku vrchního velení wehrmachtu (Kriegstagebuch des Oberkommandos der Wehrmacht):
„Velkoadmirál Dönitz dává polnímu maršálovi Kesselringovi a generálu Winterovi následující rozkaz, který je pro informaci hlášen také veliteli Skupiny armád „Střed“ F. Schörnerovi, veliteli vojsk v Rakousku L. von Rendulicovi a veliteli vojsk Jihovýchod A. Löhrovi: „Úkolem je stáhnout na západ co nejvíce vojsk operujících na východní frontě, přičemž se v případě potřeby probojují přes umístění sovětských vojsk. Okamžitě zastavit jakékoli bojové akce proti angloamerickým jednotkám a nařídit vojskům, aby se jim vzdala. Všeobecná kapitulace bude podepsána dnes v Eisenhowerově hlavním stanu. Eisenhower slíbil generálplukovníku Jodlovi, že nepřátelské akce budou ukončeny 9. května 1945 v 0:00 hodin německého letního času…“
Na Stalinovo naléhání byla tedy ceremonie kapitulace přesunuta na berlínské předměstí Karlshorst – konala se v noci z 8. na 9. května. Kapitulace byla podepsána v 23:43h letního středoevropského času (0:43h moskevského času). Termín kapitulace zůstal nezměněn.
Tentokrát byl akt podepsán vysokými představiteli velení: šéfem vrchního velení wehrmachtu W. Keitelem. maršálem G. Žukovem ze sovětské strany a zástupcem vrchního velitele spojeneckých expedičních sil maršálem A. Tedderem. Slavnostní ceremoniál zahájil maršál Žukov, který přivítal zástupce spojeneckých armád v dobytém Berlíně. Text aktu byl připraven ve třech jazycích – v ruštině, angličtině a němčině.
Rozdíl mezi kapitulačními dokumenty
Hlavní rozdíl mezi oběma kapitulačními dokumenty (z Remeše a Berlína) spočívá v tom, že Západ požadoval od Německa pouze ukončení bojových akcí, zatímco Sovětský svaz požadoval úplné odzbrojení nacistů. Existuje právní názor, že Remešský dokument byl smlouvou o příměří na protiněmeckých frontách druhé světové války (západní a východní fronta), která zavazovala německé ozbrojené síly k zastavení bojů. Ve skutečnosti signalizoval vystoupení Německa z války.
Telegram velkoadmirála Dönitze poslaný 8. května 1945 v 22:40 vrchnímu veliteli Luftwaffe generálovi polnímu maršálovi Robertu von Greimovi o zastavení všech aktivních bojových akcí od 9. května 1945 v 01:00 německého letního času:
Sovětští občané se o podepsání kapitulace v Berlíně dozvěděli ze zprávy Sovinformburo 9. května 1945 ve 2:10 moskevského času. Hlasatel Jurij Levitan přečetl akt vojenské kapitulace nacistického Německa a výnos prezidia Nejvyššího sovětu SSSR o vyhlášení dne 9. května za Den vítězství.
Zpráva byla vysílána celou noc a pak celý den 9. května. Večer 9. května promluvil k sovětskému lidu Josif Vissarionovič Stalin, Poté Levitan přečetl rozkaz vrchního velitele o úplném vítězství nad nacistickým Německem a o dělostřelecké salvě 9. května ve 22 hodin třiceti salvami z tisíce děl.
Osvobození Prahy 9. května
8. května 1945 Praha ještě krvácela, hroutila se pod ranami nepřátel a volala o pomoc Rudou armádu. Časně ráno 9. května vstoupila Rudá armáda do Prahy a přinesla toužebně očekávané osvobození. Československo, které bylo do války zataženo zradou západních mocností, si mohlo konečně oddychnout (i když poslední výstřely padly v bitvě u Milína 12. května).
Ano, byly to západní mocnosti, které pomáhaly Německo vyzbrojit a které Československo využily jen pro své cíle. Byly to západní mocnosti, které, aby se vymezily proti SSSR, záměrně označily jako den konce války 8. květen.
Do r. 1993 jsme slavili svátek Osvobození vždy 9. května. Změna datumu na 8. květen je symbolem našeho pádu do otroctví KoZa (kolektivního západu). Ale změna nenastala jen u datumu. Postupně se měnily i názvy svátku:nejprve se jmenoval „Den osvobození Československa Sovětskou armádou“, poté „Den osvobození od fašismu“. Později „Den osvobození“ a poté „Den vítězství“.
Dějiny se postupně přepisují. Zásadní role Rudé armády na zničení fašismu a jeho formy nacismu se zamlčuje a za osvoboditele je nám předhazován Západ.
Vzhledem k obětem sovětských vojáků, kterých při osvobozování naší vlasti padlo 144 tisíc, bychom toto přepisování neměli dovolovat. Oslavou 9. května dáme najevo, že si ceníme padlých sovětských vojáků, kteří položili své životy za to a pro to, abychom my mohli žít.
Neboť český národ měl být postupně vyhuben a jeho stopy zcela vymazány z historie Evropy a potažmo i světa. Ale o tom až někdy příště.