Doktor historických věd, profesor RGGU
Aleksej Mitrofanovič Filitov
Zdroj: http://leva-net.webnode.cz/news/mnichovske-spiknuti-historicka-skutecnost-a-soucasne-hodnoceni/
Překlad části článku, který vyšel při příležitosti zveřejnění dokumentů k Mnichovu z ruských státních archivů (více zde), na adrese munich.rusarchives.ru.
Připomeneme, že se nejedná nutně o názory redakce, zveřejňujeme jako informaci, k níž nechť si každý vypracuje názor sám.
Мюнхенский сговор: историческая реальность и современные оценки
Mnichovské spiknutí – historická skutečnost a současné hodnocení
Мnichovská konference čtyř mocností – Velké Británie, Německa, Itálie a Francie, která se konala ve dnech 29-30. září 1938, se stala vrcholem politiky tolerování Hitlerovy agrese, té politiky, která vedla k rozpoutání 2. světové války.
Jak je známo, nacistické Německo se nespokojilo s těmi územními zisky, které jí byly poskytnuty v Mnichově. V březnu 1939 části wehrmachtu vstoupily do Prahy, Československo bylo rozděleno a ztratilo svou nezávislost. Byl vytvořen „protektorát Čechy a Morava“ v čele s německým místodržícím, byl vytvořen loutkový Slovenský štát, území Zakarpatské Ukrajiny bylo začleněno do Maďarska.
Dalším objektem agrese se stalo Polsko, které se samo do té doby účastnilo rozdělování Československa anektováním části Těšínska. Od března 1939 se Polsko nacházelo v té samé situaci, ve které se nacházelo Československo po obsazení Rakouska Německem: pokud mohla dříve vojenská hrozba přijít ze severu a ze západu, nyní se objevila hrozba i z jihu. Vedení Hitlerovské říše provádělo důsledně svou strategii „rozfázované“ agrese, když se vypořádávalo se svými protivníky po jednom. Anglie a Francie, které předaly Československo agresorovi na roztrhání, neposkytly žádnou pomoc svému spojenci – Polsku, když se 1. září 1939 stalo další obětí Hitlera. Vymezily se oficiálním vyhlášením války Německu, aniž by podnikly proti němu nějakou aktivní vojenskou akci. Začala tzv. „podivná válka“, během níž chování západních elit odhalilo , že jejich hlavním nepřítelem není Hitlerovské Německo, ale Sovětský Svaz.
Mnichovská politika pokračovala, což vedlo nakonec k vojenské porážce a okupaci Francie; velmi reálně vypadalo, že dojde k obsazení Velké Británie. Teprve důrazné odmítnutí této politiky, mobilizace všech antifašistických sil a vytvoření antihitlerovské koalice, které nastalo po útoku Německa na Sovětský Svaz a po začátku Velké Vlastenecké války – teprve toto zachránilo svět před „hnědým morem“. Krach mnichovské politiky nastolil i otázky formálního vyhlášení neplatnosti Mnichovské dohody z roku 1938, která otevřela cestu k rozdělení a likvidaci Československa.
Největší manévrování v této otázce prováděla vláda Spojeného království, více rozhodněji působilo vedení bojující Francie v čele s generálem de Gaullem a nová vláda Itálie po její kapitulaci také odsoudila Mnichovskou dohodu, jejímž jedním z iniciátorů byl svržený duce Mussolini. Nejdéle ze všech udržovala nejednoznačný postoj k Mnichovské dohodě vláda Spolkové Republiky Německa. Až v roce 1974 smlouva mezi SRN a Československem ukončila historii Mnichova, která se začala v září 1938.
Čím začaly tyto události, resp. co tomu předcházelo?
Za výchozí bod lze považovat projev Hitlera na schůzce s vedením ozbrojených sil a diplomatické služby 5. listopadu 1937. Jak píše jeho známý životopisec, anglický historik Ian Kershaw, právě tehdy „ dostali němečtí velitelé poprvé jasnou představu o myšlenkách Hitlera ohledně pravděpodobného času a okolností německé expanze proti Rakousku a Československu“ [1].
Jak vyplývá ze záznamu průběhu setkání, provedeného plukovníkem F.Hossbachem, jedním z pobočníků Hitlera, který popsal Anglii a Francii jako „úhlavní nepřátele“ Německa a prohlásil, že „naším prvním úkolem musí být rozdrcení současně Čech a Rakouska“; při tom vůdce považuje za velmi pravděpodobné, že Anglie a také pravděpodobně i Francie již tajně odepsaly Československo a souhlasily s tím, že Německo někdy tento problém vyřeší“[2].
Ve skutečnosti, Hitler ohlásil právě ten scénář, který se za necelý rok realizoval v Mnichově. Někteří západní historici zpochybňují pravost výroků Hitlera na tomto zasedání s tím, že tento záznam, známý jako „memorandum Hossbacha“, není oficiálním protokolem setkání a byl vytvořen dodatečně o několik dní později, částečně podle paměti a že nebyl vyhodnocen a verifikován Hitlerem. Předpokládá se také, že tento dokument, poprvé představený veřejnosti americkým zástupcem na Norimberském procesu, prošel nějakými „úpravami“ ze strany právníků v USA, kteří pracovali na obvinění. Existuje i taková verze, že němečtí vojenští zástupci buď nebrali Hitlerovy výroky vážně nebo byly proti, což vyvolalo u něj hněv a tím se vysvětluje jeho neochota seznámit se s dokumentem sestaveným jeho pobočníkem. Z textu „memoranda Hossbacha“ opravdu vyplývá, že zástupci wehrmachtu vyjádřili pochybnosti o tom, že Francie a Anglie „již odepsaly “ Československo, že poukazovali na „odolnost českých opevnění“, které „velice ztíží náš útok“. Ať je to jak chce, tyto pochybnosti jim nebránily znovu upravit plány operace wehrmachtu: pokud dříve vycházely z úkolů obrany československo-německé hranice „v případě války s Francií“, tak nyní šla řeč o vedení „útočné války proti Československu s cílem úspěšného řešení problému životního prostoru pro Německo, a to i v podmínkách, pokud je ta či ona velká mocnost vystoupí proti nám“[3]
Pokud mluvíme o tom, že skutečné události pokračovaly do značné míry podle scénáře Hitlera, není třeba tato tvrzení absolutizovat. V „memorandu Hossbacha“ je zaznamenána jeho „předvídavost“, že v r. 1938 začne francouzsko-anglicko-italská válka“, že možnost „vojenské intervence Ruska“ (v případě německé agrese) je „více než pochybným“ faktorem – „vzhledem k pozici Japonska“. To vše se ukázalo jako neopodstatněná spekulace. Ale z jiného hlediska realita dokonce předčila jeho očekávání: Rakousko bylo anektováno ne cestou vojenského „rozdrcení“, které mělo probíhat současně se stejnou akcí v ČSR, ale již dříve a jiným způsobem – cestou anšlusu s pomocí „páté kolony“. Stejným způsobem se mělo postupovat proti Československu.
Při tom byla maximálně a celkem úspěšně využita nevyřešená národnostní otázka, kterou Československo zdědilo po Habsburské říši. Na začátku dvacátých let 20.století tvořilo z 13,6 milionů občanů nově vzniklého státu české obyvatelstvo méně než polovinu (6,6 mil.); druhou největší etnickou skupinou byli Němci (3,2 mil.), pak následovali Slováci (2 mil.), Maďaři (0,7 mil.), Rusíni žijící na Zakarpatské Ukrajině (0,5 mil), Židé (300 tisíc), Poláci (100 tisíc), a také zástupci dalších národnostních menšin – Chorvaté, cikáni a další. Období mezi vyhlášením Československé republiky 28. října 1918 a podpisem Saintgermainské mírové smlouvy 10. září 1919 bylo narušeno konfliktem mezi zástupci německé diaspory, z nichž mnozí vyjádřili přání stát se součástí Rakouska, a centrální vládou, která proti nim použila vojenskou sílu. Hlavní roli v německém odporu hrála místní Sociálně demokratická strana, která vznikla v roce 1919 sloučením stranických organizací Moravy, Čech a Sudetského Slezska. Pouze asi v polovině dvacátých let bylo dosaženo jakéhosi usmíření mezi německými politickými silami a pražskými orgány. Nicméně s nástupem světové hospodářské krize se staly rozpory intenzivnější, včetně národnostních otázek.
Míra nezaměstnanosti v Sudetské oblasti přesáhla celostátní průměr (1/3 pracovní síly proti 1/5 v zemi). Sudetoněmečtí sociální demokraté ( DSAP ) v čele s jejich novým předsedou Wenzelem Jakschem se snažili vytvořit spolu s Německou křesťansko-sociální stranou (DCV) a Svazem zemědělců (Bund der Landwirte, BdL) společnou platformu v boji za národní rovnoprávnost v rámci stávající státní struktury ( používání německého jazyka v státních institucích, přijetí Němců do místní správy, dotace německým podnikatelům ) a dokonce provedli řadu hromadných akcí na obranu těchto požadavků. Nicméně stále zaostávali za svými soupeři v německy mluvící diaspoře, kteří vystupovali s radikálnějšími požadavky. Řeč je o Sudetoněmecké straně (SDP) v čele s Konrádem Henleinem, která se stala tou „pátou kolonou“, kterou Hitler využil pro vnitřní roztrhání Československa a vytvoření vhodného mezinárodního pozadí pro anexi.
Historie vzniku SDP se datuje k roku 1918 , když ještě v rámci habsburské monarchie byla založena organizace pod názvem “ Německá národně socialistická strana dělnická “ (DNSAP). Je pravděpodobné, že právě toto slovní spojení se stalo vzorem pro Hitlera při konečném výběru názvu pro svou stranu (rozdíl byl pouze v pořadí slov a písmen ve zkratce: NSDAP místo DNSAP). V Československu byla DNSAP v roce 1932 zakázána, ale 1. října 1933 byla obnovena pod názvem „Sudetoněmecká vlastenecká fronta “ a od dubna 1935 přijala název – „Sudetoněmecká strana“. Ve volbách v květnu téhož roku získala SDP 63% hlasů sudetských Němců a počet voličů sociálních demokratů, DCV a BdL se snížil o více než polovinu. Po rakouském anšlusu 13. března 1938 oznámilo vedení DCV a BdL rozpuštění jejich stran a připojení se k SDP; jedinou politickou silou mezi sudetskými Němci představující demokratickou alternativu k henleinovcům, zůstali sociální demokraté, kteří však stále více ztráceli na popularitě.
Jak vysvětlit tento posun v postojích a politické orientaci sudetských Němců? Voroněžský historik S. V. Kretinin označil faktor chybějící jednoty a ztráty orientace ve vedení Sudetoněmecké sociální demokracie jako jednu z příčin její politické neúčinnosti: stoupenci bývalého předsedy Ludwiga Czecha přijali jeho odstranění z vedení jako antisemitskou akcii a intrikovali proti Jakschovi a Jaksch se zase snažil navázat, ale marně, kontakt s osobami z prostředí Henleina[4]. Je pravděpodobné, že tyto složité procesy mezi Sudetoněmeckými sociálními demokraty hrály určitou negativní roli, ale ne hlavní. Zásadní význam měla obrovská výhoda SDP v materiálním zajištění, způsobená tím, že od r. 1934 začala přijímat velké finanční injekce ze strany Německa.
Určitou roli hrála i podpora Henleina ze strany Velké Británie. V červenci 1935 navázaly britské tajné služby kontakty s Henleinem. Jejich zástupce, kapitán (podle jiných údajů plukovník) Graham Christie, bývalý letecký atašé v Německu, opakovaně organizoval návštěvy Henleina ve Velké Británii, během kterých se Henlein setkával s takovými významnými osobnostmi intelektuálních elit, jako Seton-Watson a A. Toynbee, s diplomaty a politiky R. Vansittartem , H. Nicolsonem, W. Churchillem. Uvedení lidé měli opoziční názory k vládě Chamberlaina a poslání Henleina spočívalo v tom, aby je přesvědčil o „umírněnosti“ programu SDP. Tato propaganda měla určitý úspěch: během další návštěvy Londýna v květnu 1938 (když krize německo-československých vztahů byla v plném proudu) se mu podařilo přesvědčit Churchilla, že situace v Československu je podobná situaci, jaká byla ve velké Británii v roce 1913, kdy byli podvedeni Irové, když jim neposkytli “Home Rule“[5], což vedlo k povstání a odchodu Irska ze Spojeného Království; ve svém projevu v Dolní sněmovně 3. června 1938 Churchill doslova zopakoval argumenty Henleina[6].
Epizoda s propagandistickou misí Henleina, provedená s podporou pracovníka anglické tajné služby, je velmi příznačná. Svědčí o tom, že britské vládní kruhy nejenže projevovaly slabost vůči agresivním ambicím Hitlera a jeho loutek, ale také s nimi aktivně spolupracovaly v otázce zpracování veřejného mínění správným způsobem, přičemž si dobře uvědomovaly skutečné záměry německého vedení. Kapitán Christie obdržel obsáhlé informace od „druhé osoby“ v říši, Göringa: ten přímo řekl „svému starému známému“, že Německo má v úmyslu „získat nejen Sudetskou oblast, ale celé Čechy s Moravou,“[7].
Nicméně pokusy o nějaké ospravedlnění tehdejší politiky britské vlády pokračují i dnes. Například je zde výňatek z dopisu Chamberlaina jeho sestře, kde psal o svém dojmu po prvním setkání s Hitlerem v Berchtesgadenu 15. září 1938: „Přede mnou byl člověk, na jehož slovo je možné se spolehnout“ [8]. Čtenář si z toho udělá závěr o extrémní naivitě britského premiéra, protože uvěřil ujišťovaní druhé strany, že potřebuje pouze Sudety a že nemá zájem o zbytek Československa. Ale opravdu se k němu nedostala informace o výše uvedených výrocích Göringa, které přímo protiřečily Hitlerovým ujišťováním? Ale mimochodem, Goering byl považován za představitele „umírněného“ křídla kolem führera!
Poměrně dávno se objevila jiná opačná verze, která ospravedlnila Chamberlaina: jako by si byl plně vědom Hitlerových agresivních ambicí, udělal nucené ústupky, aby získal čas na zlepšení obranyschopnosti země, která v době Mnichova byla mnohem horší než německá, a to zejména co se týče letectví a protiletecké obrany. Na první pohled tuto verzi potvrzují prohlášení britského premiéra v rozhovoru s jeho francouzským protějškem E. Daladierem, který se konal 28. dubna 1938: „Krev se mu vaří, když vidí, jak Německo rozšiřuje svou nadvládu v Evropě“, ale „dá se pochybovat, že tyto dvě země (Anglie a Francie – A.F) jsou dostatečně silné, aby vnutily svou vůli Německu … může přijít čas, kdy bude možné lépe vzdorovat … „[9]. Ve stejném duchu vyjádřil Chamberlainův postoj jeho nejbližší pomocník Horace Wilson v rozhovoru se sovětským zplnomocněncem v Londýně I.M. Majskim 10. května 1938: „Chamberlain plně zvažuje možnost německé expanze do střední a jihovýchodní Evropy a dokonce možnost německého pohlcení ( v té či oné formě ) množství malých středoevropských a balkánských států. Domnívá se však, že to je menší zlo než válka s Německem v nejbližší budoucnosti. Premiér spoléhá na to, že proces pohlcování bude trvat relativně dlouho a Anglie bude mezitím dobře vyzbrojena „[10].
Verze, která popírá Chamberlainovu „naivitu“ a která hovoří o jeho “realismu“, byla prezentována zejména na konferenci „Význam Mnichova: padesát let poté“ pořádané Washingtonským institutem pro mír v roce 1988. Hlavní výtka zde směřovala k tehdejším pacifistům a bojovníkům proti zbrojení: Chamberlain prý za podmínek, kdy Německo vynakládalo 17% HDP na vojenské účely a Velká Británie 4%, prostě neměl šanci vzdorovat Hitlerovi [11]. Nicméně, jen rok před touto konferencí se objevila studie britského historika, z které vyplývá, že údaje získané britskou zpravodajskou službou o německém vojenském potenciálu, zejména v letectví, nepotvrdily tezi o německé „ohromné převaze“ nad vojenským potenciálem Velké Británie a jejích případných spojenců [12]. Je velmi nepravděpodobné, že by tyto údaje nebyly předloženy premiérovi. Navíc, pokud jim nevěřil a byl si stále jistý, že zaostává za Německem z hlediska výzbroje, logickým závěrem by byla zrychlená mobilizace vojenského průmyslu. Nic podobného však nenásledovalo. V rozhovoru se sovětským zplnomocněncem I.M. Mayskim britský politik Beaverbrook, který podporoval mnichovskou politiku, protože vycházel z existence „disproporce mezi německými a britskými leteckými silami“, poznamenal: „Chamberlain věří, že neexistuje bezprostřední hrozba velké války a proto vážně neuvažuje o provádění opravdu rychlého tempa zbrojení… Jeho heslo je „business as usual“ ( všechno bude jako vždycky ). Není třeba narušovat normální průběh ekonomického života země. A bez takového narušení je nemyslitelné uvedení bojeschopnosti Anglie do patřičného stavu v patřičný čas „[13]
Jestliže je britská vláda správně označena jako „iniciátor mnichovské politiky“, přičemž zdroje o tom je možné vysledovat dlouho před sudetskou krizí roku 1938 [14], postavení jiného člena mnichovské dohody, Francie, se jeví spornější. Z kontextu výše uvedeného záznamu rozhovoru Chamberlaina a Daladiera z 28. dubna 1938 (bohužel neúplného) vyplývá, že francouzská strana vystupovala za rozhodnější kroky proti nacistické agresi. Byly pro to jisté důvody. Za prvé, díky společné hranici s Německem, pociťovala Francie obzvláště silně tuto hrozbu.
Za druhé, v „bibli“ nacismu – Hitlerově „Mein Kampfu“ figurovala Francie jako hlavní nepřítel. Za třetí, Francie měla smlouvy o vzájemné pomoci se SSSR a Československem (a dokonce dříve s Polskem), a proto byla těsně spojena se situací, která se vyvíjela na hranicích těchto států od března 1938. Historiografie uvádí, že francouzská vláda sedmkrát oficiálně prohlásila, že dostojí svým závazkům, které vyplývají z těchto smluv, ale konstatuje se i něco jiného: na svoji první cestu k Hitlerovi do Berchtesgadenu jel Chamberlain právě na doporučení Daladiera, o čemž jednali telefonicky 13. září 1938. [15] Fakta ukazují, že francouzští „mírotvůrci“ v kapitulantské politice nezaostávali za britskými partnery. Obdobná byla i argumentace: Francie je prý na nižší úrovni vojenské připravenosti než Německo, přičemž vinu prý za to nese vláda lidové fronty, která dává přednost vynaložení peněz na sociální potřeby a zanedbává zájmy obrany. Typický příklad této propagandistické verze je uveden v jedné z prvních výzkumných prací o mnichovské politice vydaných na Západě – v knize „Mnichov – prolog tragédie“ předního britského historika J. Wheelera-Benneta: “Večer 9. září (1938) pozval americký velvyslanec na žádost Daladiera do své rezidence v Chantilly na večeři plukovníka Lindberga [16] a náměstka ministra letectví (Francie) G. Chambray. Chambray namaloval nejtemnější obraz stavu francouzského letectva. Situace je podle něj zoufalá: Německo je tak daleko vepředu, že Francii bude trvat roky, než ji dožene, jestli se to vůbec podaří. V říši se vyrábí 500 až 800 letadel za měsíc, zatímco ve Francii 45 – 50 a v Británii kolem 70. Lindberg, aniž by uvedl přesná čísla, potvrdil názor o převaze Německa ve vzduchu: je nucen konstatovat, že německá letecká flotila převyšuje všechny ostatní evropské země dohromady. „ Wheeler-Bennett doplnil ještě tento obrázek: „V srpnu 1938, kdy (francouzští) kovodělníci měli placenou dovolenou, produkce letadel klesla na 13 kusů“ [17]
Ve skutečnosti však vláda lidové fronty dosáhla zvýšení přidělených prostředků na vojenské potřeby a je tragické, že tato vláda vedená socialistou L. Blumem rezignovala těsně před krizí vyvolanou německou stranou (10. dubna 1938). Jak je uvedeno v jedné z nedávných prací o historii Mnichova, pád vlády lidové fronty „vyvolal nadšení“ u britského velvyslance ve Francii, E. Phippse. Ten se neomezil jen na emoce. Phipps přímo zasáhl do procesu utváření nové vlády: když se mu „zdálo“, že by nový premiér E. Daladier mohl nabídnout bývalému ministru zahraničí Paul-Boncourovi, aby zůstal na svém místě, následoval ze strany britského velvyslance „mimořádný demarš“ (mimochodem , dohodnutý s hlavou Ministerstva zahraničí [18] Halifaxem): francouzskému premiérovi bylo naznačeno, že „by bylo velkým neštěstím, kdyby zůstal Paul-Boncour.“ Na základě toho si „Daladier pro tento post zvolil George Bonneta, známého mírotvůrce“ [19].
Politika československé vlády byla také velmi kontroverzní. Nepřijala žádná účinná opatření proti masovým demonstracím, které organizovala SDP bezprostředně po anšlusu v Rakousku pod heslem „Jeden lid, jedna říše, jeden vůdce“, nezveřejnila informace o financování SDP nacistickým Německem. Mezitím Henlein vystupoval čím dál víc otevřeně jako hlava nacistické „páté kolony“. 28. března Henlein tajně dorazil do Berlína, kde na schůzkách s Hitlerem a pracovníky německého ministerstva zahraničí byla vytvořena taktika na podkopání československé státnosti. Taktika spočívala v tom, že pražská vláda měla čelit stále více radikálnějším požadavkům, jejichž odmítnutí by bylo důvodem německého zásahu pod záminkou ochrany práv německé diaspory.
Komentář Taurus:
TauRus 7.10.2018 o 12:55
Závěry byly správné. Já jsem se zaměřil na to, jak to s případnou pomoci SSSR vypadalo, nakolik byla míněná vážně.
Tak za prvé, prioritně byl zájem donutit Francií, aby dostala svým závazkům. SSSR požadoval okamžité zasedání 3 generálních štábů, na kterých by měl být vypracován konkrétní plán obrany Československa. K té době SSSR už provedl částečnou mobilizací, na západních hranicích už stálo přípravných 30 divizí a v první linií už přes 300 letadel. Jinak bylo v plánu poslat 700 letadel. Na otázku čs. diplomatů, jak sovětská strana může pomoci, když neexistuje koridor, bylo řečeno: Byl by zájem, koridor se najde. S Rumunskou stranou bylo dojednáno, že Rumunsko přivře oři, když nad jejich územím proletí sovětská letadla ve výšce přes 3 tis. kilometrů, tam totiž nedosahuje jejich PVO.
V souvislosti se záměry Polska obsadit Těšínskou oblast, byla 23.9.1938 polské straně zaslána nóta, že v případě narušení československých hranic, SSSR jednostranně denuncuje dohodu o neútočení, který byla mezi Polskem a SSSR podepsána v roce 1932.
http://bookre.org/reader?file=722679&pg=129
Tj. na koridor se myslelo s předstihem a nejen to. Podle chování Francie byla zde možnost, že poslední se pokusí vyhnout svým závazkům. I tato možnost byla projednána s československým vedením. SSSR jen požadoval po Benešovi, aby v případě agrese, požádal SSSR o pomoc a poslal požadavek na projednání do Rady národů (rusky „Лига наций“). Na vyjádření pochybnosti české strany, že v Radě národů se vše projednává dlouze a než se Československo dostane na řadu, bude už dávno obsazeno, sov. strana odpověděla, že je důležité, aby ten požadavek tam byl vnesen, SSSR už může, jako člen RD podnikat kroky k zastavení agrese ze strany Německa.
Zde mám telegram představitele SSSR v ČR Alexandrovského Lidovému komisariátu zahraničních věci SSSR, datovaný 39.9.1938, ve kterém popisuje chování Beneše.
http://bookre.org/reader?file=722679&pg=144
V kostce. Beneš neustále kličkoval. Na jednu stranu hledal pomoc u SSSR o, vždy, jakmile dostal od Francii s Anglii nějakou ránu. Jakmile první šok pominul, Beneš se snažil nalézt nové diplomatické kličky. Alexandrovský vyjadřuje přesvědčení, že Beneš pořád více doufá v pomoc Francie s Anglií a o pomoci SSSR přemýšlí, jako o posledním sebevražedném pro československou buržoazii prostředku obrany ČSR před agresí Hitlera.
Tato pochybnost vznikla u Alexandrovkého v den, kdy Beneš začal začal s ním mluvit o hitlerovském memorandu a ukazovat mu na mapě rajony Československa k 1.10.1938, které má Hitler okupovat. Že tváři v tvář této zjevné agresí, Beneš taktizoval a říkal, že první vystřel neučiní, protože by byl zodpovědný za 2. světovou válku a že to musí učinit Hitler. Jako kdyby v Sudetech už se neprolévala krev a pozice Francii s Anglií byla taková, že Československo už se mělo postavit a bránit. Takové chování Alexandrovský vysvětloval sociálním strachem, kterým jsou nakaženy i jiní „mírotvůrci“ v Evropě. Jestli dříve Beneš říkal, že v případě ohrožení požádá československý národ a národ ho podpoří, tak později se začal bát toho samého národa…
Dále následují texty telegramů, v prvním Beneš před zasedáním vlády žádá sovětské velení, aby potvrdilo svoji pomoc Československu. Beneš prosí, aby odpověď přišla mezi 18-19 hodinami pražského času, tj. mezi 20-21 hodinami moskevského. Telegram přišel do Moskvy v 17 hodin. dešifrován byl v 17.15 mosk. času a než sov. velení stačilo odpovědět, v 17.45 mosk.času přichází druhý telegram, že Beneš už na odpovědi netrvá, protože vláda už rozhodla o podepsání Mnichovské dohody.
http://bookre.org/reader?file=722679&pg=147
http://bookre.org/reader?file=722679&pg=149
Proč Beneš vůbec posílal tyto telegramy, když sám nedodržel čas, do kterého měl čekat odpověď, nehledě na to, že sov. velení slíbilo pomoc už před tím, se třemi podmínkami:
– oficiální žádost Československa,
– žádost do Rady Národu (která měla zajistit legalitu sov. pomoci),
– žádné plnění podmínek Hitlera
by se dalo vysvětlit jen pokusem o jakési zajištění alibi pro Beneše, který v pozdější době západní historikové vysvětlili „blafováním“ sovětského vedení.
Nic takového, jako „blafování“ sovětského vedení nebylo! Pomoc byla míněná vážně a byly k ní podniknuty veškeré kroky, jako mobilizace a zajištění koridorů (rumunský a polský, viz. anonce roztržení smlouvy o míru s Polskem v případě jeho agrese v Československu).
Dále bych vás chtěl upozornit na knihu v češtině, z šedesátých let, ve které jsou obsazeny dokumenty, o kterých se dnes raději nemluví:
Na pomoc československému lidu; dokumenty o československo-sovětskem přátelství z let 1938-1945.
http://www.worldcat.org/title/na-pomoc-ceskoslovenskemu-lidu-dokumenty-o-ceskoslovensko-sovetskem-pratelstvi-z-let-1938-1945/oclc/17361029
A v ruštině od sov. historika shrnutí kroků, které SSSR podnikl na obranu Československa
Борьба Советского Союза в защиту Чехословакии
http://historic.ru/books/item/f00/s00/z0000167/st011.shtml
Mnichovské spiknutí – historická skutečnost a současné hodnocení (pokračování)
První etapou realizace tohoto plánu bylo přijetí 8 bodů programu na sjezdu SDP v Karlsbadu (dnes Karlovy Vary) dne 24. dubna 1938. Program vypadal v řadě bodů spíše mírně. V případě, že by s ním pražská vláda souhlasila, měl se k němu přidat nepřijatelný 9. bod, který předpokládal vytvoření vlastních vojenských útvarů sudetských Němců a následně stažení částí československé armády ze Sudetské oblasti. Rozmach krize byl však spojen ani ne tak s prosazováním “Karlovarského programu“, ale s teroristickými činy, které začali stoupenci SDP provádět za použití zbraní, které byly tajně dodány z Německa. Pražské úřady reagovaly dost tvrdě na akce henleinovců a hitlerovské říše za nimi stojící: následovala částečná mobilizace, která jim umožnila soustředit významné seskupení vojsk v oblastech hraničících s Německem – asi 180 000 vojáků a důstojníků.
Tato opatření měla určitý zastavující účinek na strůjce krize. Činnost Německa se v této fázi omezila na použití „měkké síly“. V tisku se rozjela kampaň o „českých zvěrstvech“ v souvislosti s incidentem, během něhož byli zastřeleni dva henleinovci (byl uspořádán velkolepý pohřeb, pohřební věnec položil osobně Hitler). Henlein sám, jak již bylo řečeno, vedl během svých návštěv ve Velké Británii aktivní propagandistickou kampaň. Pokračovala i mezi sudetskými Němci a nesla své zlověstné ovoce. 28. dubna 1938 Charge d’affaires SSSR v Německu G.A. Astachov na základě své cesty do oblasti Sudet hlásil NKID ( Lidový komisariát zahraničních věcí SSSR – poznámka překladatele ): „Německé obyvatelstvo… je téměř zcela ovlivněno propagandou a připraveno přivítat Hitlera jako osvoboditele“ [20]. V místních volbách konaných dne 22. května obdržela SDP převážnou většinu hlasů v oblastech s převážně německým obyvatelstvem [21].
Tváří tvář rostoucí hrozbě zásahu Německa, včetně vojenského, vydalo československé vedení mimořádně protichůdné prohlášení. Podle zplnomocněného představitele SSSR ve Francii J.Z. Surica jeho československý protějšek v rozhovoru s ním „zeširoka vykládal, že odpor Československa byla mnohem významnější, než se říkalo, zejména hranice s Rakouskem je v předzvěsti anšlusu již dlouho chráněna“. Jiný možný průběh událostí popsal prezident ČSR E. Beneš. V rozhovoru se sovětským zplnomocněným představitelem S.S. Aleksandrovským 18. května prohlásil, že i kdyby Československu nebyla poskytnuta pomoc , „dokáže bojovat při ústupu na východ tři nebo čtyři měsíce.“ Chybějící opevnění na hranicích s Polskem a Maďarskem nepovažoval za nebezpečný faktor: Polsko bude pod kontrolou Sovětského Svazu a Maďarsko pod kontrolou Malé dohody. Připustil možnost porážky německým Wehrmachtem a opakoval: „Stejně budeme bojovat, budeme se probíjet na východ, abchom se spojili s Rudou armádou … V případě potřeby se Češi pro záchranu své armády vypořádají s jakoukoliv cizí hranicí a územím“ ( zdá se, že to znamenalo, že by si ustupující armáda ČSR silou prolomila „koridor“ k sovětské hranici přes Polsko a Rumunsko. Beneš nevylučoval možnost uzavřít dohodu s Hitlerem, nicméně zdůraznil, že u takové dohody by SSSR musel vystupovat jako „garant“. Něco zcela jiného řekl Beneš britskému velvyslanci Newtonu předcházející den, 17. května : „Vztahy Československa s Ruskem vždy byly a vždy budou druhořadou otázkou v závislosti na postoji Francie a Velké Británie. Současné vztahy mezi Československem a Ruskem zcela vyplývají z francouzsko-ruské smlouvy a pokud západní Evropa ztratí zájem o Rusko, pak ho ztratí i Československo. Československo vždy bude následovat západní Evropu a bude s ní vždy spojeno a nikdy nebude spojeno s východní Evropou. Veškerá komunikace s Ruskem bude udržována prostřednictvím západní Evropy. „ Ruská historička V.V. Marjina uvádí tato prohlášení Beneše a píše, že „působil jako zkušený diplomat a pragmatický politik“ [23], což samozřejmě přikrašluje skutečné činy československého vůdce.
V této souvislosti nelze popřít odpovědnost československého vedení za rozvoj sudetské krize, která vedla k Mnichovu. V červnu a červenci vedení vyjednávalo s Henleinem v úzkém kontaktu se západními diplomaty a dělalo jeden ústupek za druhým, zatímco se sovětským zplnomocněným představitelem žádné konzultace nevedlo. Nevedlo s ním konzultace ani tehdy, když se Britové rozhodli poslat do ČSR zprostředkovací misi v čele s bývalým ministrem obchodu Lordem Rensimenem. Beneš zpočátku reagoval negativně na iniciativu britské „zprostředkovací mise“, ale 23. července vyjádřil souhlas a posléze ji přijal. Rensimen přijel do Prahy 3. srpna 1938. Rensimen sám byl skeptický ohledně možnosti nalezení kompromisu, ale schválil „čtvrtý plán“, který vypracoval Beneš, který se ve skutečnosti blížil ustanovením „Karlovarského programu“. Československá společnost ústupky své vlády přijala negativně. Bylo shromážděno milion podpisů pod výzvou neustupovat německým nacionalistům.
Henleinovci se nechystali seriózně diskutovat o čtvrtém plánu. Měli zahájit jednání s vládou a tak hledali hlavně důvod, jak jednání zmařit. Brzy se takový důvod našel. Dne 7. září ve městě Moravská Ostrava došlo ke střetům henleinovců s místním českým obyvatelstvem; pro obnovení pořádku byla povolána jí zdní policie, která údajně brutálně zacházela s poslanci parlamentu za SDP, kteří dorazili do města, aby se informovali o osudu pachatelů zadržených za pašování zbraní. Ačkoli anglický diplomat, poslaný na místo, kategoricky odmítl verzi „policejního násilí“ a poznamenal, že násilí byli vystaveni samotní strážci pořádku, mise Ransimena podpořila požadavky, aby československá strana potrestala představitele moci. Tyto požadavky byly splněny: policista, který údajně dal ránu bičem vůdci henleinovců, byl propuštěn a stejný osud postihl hlavu místní policie. Jednání však nebylo obnoveno [24].
Je třeba podotknout, že henleinovci, kteří šli cestou extrémního zhoršování vztahů s ústřední vládou, se přesto neodvážili otevřeně mluvit o programu odchodu ze struktur Československa a připojení se k hitlerovské říši. Německé vedení se také zdrželo tohoto záměru. Tato myšlenka byla poprvé na dostatečně vysoké úrovni vyjádřena ve Velké Británii – ve formě redakčního článku v londýnském „Times“ 7. září – ve stejný den jako události v Moravské Ostravě. Velká část toho článku, který nesl nevýrazný název „Nürnberg a Aussig“ [25], (poznámka : Aussig – Ústí nad Labem ) byla věnována analýze zmíněného „čtvrtého plánu“, který získal velmi pozitivní hodnocení. Zejména bylo uvedeno, že československá vláda postoupila poměrně daleko při poskytnutí „regionálního sebeurčení“ a že je v právu, když si chce zachovat pravomoc „v oblasti obrany, zahraniční politiky a financí“. Jak píše současný badatel Mnichova, „jedovaté žihadlo bylo v ocasu“, tj. v závěrečných řádcích článku, důsledně „v suchém, téměř akademickém stylu“. Bylo zde napsáno: „Pokud budou Sudety teď požadovat víc, než je zjevně česká vláda připravena jim poskytnout ve svém posledním souboru návrhů, pak to může znamenat jen jednu věc – že u Němců nejde jen o odstranění jakýchkoli nepříjemností, ale že se celkově v současné Československé republice necítí dostatečně dobře. V tomto případě by československá vláda měla přemýšlet o projektu, který je v některých kruzích podporován, a to, aby se Československo stalo více homogenním státem cestou vyloučení ze své struktury části cizorodého obyvatelstva, které inklinuje k tomu národu, s nímž ho spojuje rasová jednota … Přínos pro Československo v důsledku přeměny na homogenní stát by mohl převážit nad nevýhodným dopadem ztráty pohraničních oblastí obývaných sudetskými Němci. “ Tváří v tvář rozhořčené reakci veřejnosti, si Ministerstvo zahraničních věcí pospíšilo s prohlášením, které popírá spojení této publikace s vládní linií, ale bylo obtížné toto tvrzení brát vážně. Ve skutečnosti hitlerovské vedení dostalo kartu k dalšímu vyostření krize, kterou neváhalo využít.
12. září Hitler vystoupil s plamenným projevem, kdy fakticky vyzval německou diasporu v ČSR k ozbrojenému povstání. Nazval sudetské Němce „mučedníky“ a prohlásil, že pokud nebudou mít „práva a podporu“ od západních mocností, „dostanou jedno i druhé od nás … Němci v Československu nejsou neozbrojeni a nejsou opuštěni.“
V noci z 12. na 13. září začaly v oblastech, kde žili sudetští Němci, hromadné akce teroru proti české populaci a představitelům státní moci. Povstání zachvátilo 70 obydlených oblastí, především v západních částech země. Povstání bylo rychle potlačeno. Německý historik Werner Röhr uvádí ve svých pracích o činnosti SDP následující údaje o ztrátách proti sobě stojících stran: za večer 14. září 13 mrtvých a 61 zraněných na české straně, 10 mrtvých a 14 zraněných na německé straně; 17. září (kdy převrat konečně zkrachoval) – 16 mrtvých na české straně, 11 na německé straně. Německý velvyslanec v Československu Eisenlohr popsal situaci ve vedení pučistů takto: „Vedoucí štáb SDP – to je revoluční výbor u neexistující revoluce. Celkový zmatek a nervozita.“ SDP byla zakázána, Henlein uprchl do Německa, odkud 17. září vyzýval k vytvoření sudetsko-německého Freikorpsu, jakési nepravidelné armády, která měla v ČSR vykonávat podvratnou práci. Na území Německa bylo vytvořeno 41 praporů s celkovým počtem asi 35 tisíc lidí. Operativní vedení Freikorpsu zajišťovalo Vrchní velitelství wehrmachtu (Oberkommando der Wehrmacht; OKW). Ve zprávě o činnosti Freikorpsu, který byl osobně předložen Hitlerovi dne 27. září, se hovořilo o 260 „úspěšných akcích“, v nichž bylo zabito 51 zástupců české populace a 1 249 bylo uneseno a přesunuto přes hranici do Německa. Vlastní ztráty „partyzánů“ byly odhadnuty na 32 mrtvých a 61 zraněných. 1. října se tato čísla zvýšila: 110 lidí zabito na straně „nepřítele“, 2 029 – „vězni“ (jak popsali osoby násilně převezené do Říše), jejich vlastní ztráty: 52 zabito, 65 zraněných, 19 – nezvěstných [26].
Nehledě na omezený rozsah povstání, dokonce jeho zjevné selhání i zřejmé důkazy o jeho podpoře ze zahraničí, v německém tisku byla rozpoutána informační kampaň o „generálním povstání“ německého obyvatelstva proti pražské vládě, o hromadných represích z její strany a masivním „útěku“ sudetských Němců na hranice říše.
Za této situace proběhla první návštěva Chamberlaina u Hitlera, po níž byl vyslán československé straně požadavek Angličanů a Francouzů předat Německu území, kde je více než 50% německé populace, s perspektivou dalšího rozšiřování oblastí připojení. Anglicko-francouzské ultimátum bylo zpočátku odmítnuto, o čemž byli informováni oba
velvyslanci; nicméně ve dvě hodiny v noci z 20. na 21. září požadovali oba velvyslanci novou audienci, během níž předali požadavky svých vlád na Beneše, aby odvolal své zamítavé stanovisko k ultimátu; v opačném případě narýsovali perspektivu okamžité invaze wehrmachtu do Československa při plné „nezainteresovanosti“ jejich zemí v tom, co se stane s Československem. Podle svědectví Beneše, měl jeho francouzský partner v očích slzy a britský partner „koukal upřeně na podlahu.“ Ráno 21. září Beneš svolal zasedání vlády, jehož průběh popisoval následovně: „Všichni s větší nebo menší rozhodností nejprve obhajovali názor, že nelze ustoupit. “ Ale když došlo na specifika, jaké důsledky by to mělo, „názory se začaly silně rozcházet a postupně měnit „, zejména pod vlivem informací od pozvaných zástupců armády – generálního Inspektora ozbrojených sil J. Syrového a náčelníka generálního štábu L. Krejčího. Oba generálové prohlásili, že „máme možnost jen krátké a obtížné obrany, která nemůže být vleklou „a přitom se odvolávali na „nejasnost „ve vztahu k tomu „co podniknou z vojenského hlediska Sověti „[27].
Ve skutečnosti neexistovala žádná „nejasnost“ týkající se sovětské pozice. Podrobněji se zastavíme u otázky role SSSR v událostech, k nimž došlo před Mnichovem a po něm, zatím podotkneme, že nejasnými dosud zůstávají motivy do značné míry ostrých otoček v postoji Československého vedení. Je těžké předpokládat, že názory generality jim nebyly dříve známy, nicméně to neovlivnilo původní rozhodnutí vedení vzdorovat diktátu; proč to tedy mělo vliv v kritický moment rána 21. září? Po výše zmíněném zasedání vlády oznámil ministr zahraničních věcí ČSR Krofta v 20:30 hod. téhož dne přijetí anglo-francouzských podmínek. Nicméně 22. září během druhého setkání Chamberlaina a Hitlera v Bad Godesbergu, německá strana předložila nové, ještě horší podmínky. Zejména bylo uvedeno, že podporují územní nároky Polska a Maďarska.
V těchto podmínkách provedlo Československo novou otočku, která navenek vypadala jako přechod k rozhodnému odporu vůči agresorovi. 24. – 26. září proběhla v Československu mobilizace, která se konala příkladně. Nálada obyvatel svědčila o jejich odhodlání chránit republiku. Poprvé od začátku krize dala o sobě vědět i vláda USA. Dne 26. září vystoupil prezident Roosevelt s iniciativou svolání mezinárodní konference k projednání současné situace, která se měla konat na neutrálním území za účasti všech zúčastněných zemí, včetně Sovětského svazu. Ze sovětské strany následovala (v podobě článku v novinách Izvestija dne 27. září) pozitivní reakce na tuto iniciativu. Západní mocnosti ji však využily jinak a navrhly svolat konferenci v užším složení, s omezením počtu účastníků na čtyři země – Německo, Itálie, Velká Británie a Francie. S tímto návrhem se anglický vyslanec v Itálii, lord Perth, obrátil na Mussoliniho, který naopak pověřil svého velvyslance v Berlíně, aby koordinoval tuto záležitost s Hitlerem. Tak vznikla organizační základna pro mnichovské spiknutí.
Průběh Mnichovské konference a obsah přijatých dokumentů jsou poměrně dobře známé a sotva vyžadují komentář. Zastavíme se u některých problémů, o kterých se vedou stále vědecké a někdy i čistě zpolitizované spory. První se týká role Polska v proti-československé kampani, která se rozpoutala v roce 1938 a role Polska v procesu rozdělení Československa, který začal v Mnichově.
Oficiálně se polské vládní kruhy v meziválečném období řídily doktrínou „rovnováhy“ ve vztahu k jejich sousedům. Ve skutečnosti však polská politika stále více získávala zřetelně proněmecký a protisovětský (a také proti-československý) charakter. V předvečer rakouského anšlusu navštívil Göring Varšavu, kde spolu s polským ministrem zahraničí J. Beckem „dospěli ke společnému názoru, že by bylo vhodné koordinovat politiku Německa a Polska ohledně Československa“. Beck současně zdůraznil, že Polsko má zájem o „určitý region Československa“ a je zainteresováno na „způsobu možného řešení českých problémů „[28]. Polská strana ve skutečnosti podpořila anšlus a navíc ho využila k tomu, aby vyvinula tlak na Litvu, s níž měla dlouhodobý diplomatický konflikt. Programové zaměření polské vlády se omezilo na to, aby dosáhlo postavení „lídra ve skupině zemí mezi Německem a Ruskem“, kvůli čemuž „bude nutné neutralizovat vliv Francouzů v tomto regionu a rozdrtit Československo“ [29].
Tím „určitým regionem“, o kterém Beck hovořil, že mají o něj „zájem“, bylo území tzv. Zaolží, části Těšínského Slezska, které se nacházelo za řekou Olše. Toto území se smíšeným obyvatelstvem (48,6% Poláků [30], asi 40% Čechů, 11% Němců) bylo obsazeno českým vojskem v roce 1919 a poté oficiálně začleněno do Československa; vzhledem k tomu, že oficiální určení statusu Zaolží československou stranou následovalo po ustoupení Poláků před náporem Rudé armády v roce 1920, polská propaganda vytáhla tvrzení o pražském „úderu do zad“ a o nezákonnosti „anexe“. V atmosféře začínající sudetské krize se polské vedení připojilo k požadavkům henleinovců ve skutečnosti dokonce ještě předtím, než byly zformulovány jako „Karlovarský program“. Jednou z prvních nepřátelských akcí proti jižnímu sousedovi byl rozhovor s Beckem 21. března 1938, ve kterém uvedl, že Poláci žijící v Zaolží mají právo získat „stejnou autonomii, jakou požadují sudetští Němci“ [31]. Během výše zmíněné „květnové krize“ polské vedení zaujalo poměrně nejednoznačný postoj; když se 23. května v anglickém tisku objevila zpráva (zřejmě jako „testovací balonek“), že v případě, že Anglie a Francie vystoupí na obranu Československa, se k nim Polsko připojí, tak si polská strana pospíšila s vyvrácením této zprávy. 31. května německé Ministerstvo zahraničí vyjádřilo Polsku „vděk“ za přátelský postoj k Berlínu. [32].
Po setkání Chamberlaina a Hitlera v Berchtesgadenu polská strana 19. září přímo nastolila otázku předání Zaolží Polsku a tentýž den byl vydán příkaz k soustředění vojsk na polsko-československé hranici. Byla vytvořena samostatná operační skupina Śląsk (Slezsko), jejíž úkol byl definován jako „obsazení Zaolží, ať už dohodou nebo silou“.
Svolání Mnichovské konference bylo polskými vůdci přijato s určitou zdrženlivostí: byli zjevně rozčarováni tím, že oni sami na ni nedostali pozvánku. Na druhou stranu výsledky Mnichova byly Poláky využívány jako ultimátum Praze pro okamžité předání Zaolží: jinak by ho prý zabrali Němci. Při projednávání otázky ultimáta se proti vyjádřil pouze jeden člen vlády – vicepremiér E. Kwiatkowski. Rozhodnutí bylo učiněno. Dne 30. září, 15 minut před půlnocí, předal polský velvyslanec v Praze ultimativní požadavek na postoupení území Zaolží. Na odpověď bylo dáno 12 hodin, v případě odmítnutí měla následovat vojenská akce. Polské vedení počítalo s možností, že Praha nepřijme toto ultimátum a obrátí se o pomoc na SSSR, a proto si vyžádalo na Berlínu sdělení postoje Berlína v případě polsko-československé a polsko-sovětské války. Ribbentrop a Göring slíbili bezpodmínečnou podporu. Ale to nebylo nutné, protože bylo přijato ultimátum a 2. října 1938 vstoupily jednotky polské armády na území odtržené od ČSR.
Část polské veřejnosti odsoudila akce vlády. Jak uvedl polský historik Stanisław Żerko, „zazněly hlasy, že se Polsko chová jako hyena, která se vrhá na v Mnichově povalenou oběť. “ Uvádí také názor jednoho z polských pamětníků událostí, že „tato anexe byla předehrou k novému rozmezí Polska „[33].
Nyní podrobněji o postavení a roli SSSR v hodnoceném období. Podle podmínek sovětsko-československé smlouvy z roku 1935 vstupovaly v platnost závazky týkající se vzájemné pomoci „pouze pokud nastanou podmínky stanovené touto smlouvou a bude státu-oběti útoku poskytnuta pomoc Francií „[34]. Nicméně již na samém počátku sudetské krize 26. dubna 1938 bylo ze sovětské strany uvedeno, že sovětsko-československá smlouva „nezakazuje ani jedné ze stran, aby přišla na pomoc bez čekání na Francii „[35]. V historiografii existuje názor, že toto prohlášení, které řekl předseda prezidia Nejvyššího sovětu SSSR M.I. Kalinin „bylo určeno pro vnitřní účely a nemělo žádný vliv na diplomatické úrovni“ [36].
Je však možný jiný výklad: v podmínkách, které platily v SSSR, tj.za přísné kontroly veřejných projevů, zejména těch, které se týkaly oblasti zahraniční politiky, to, co bylo řečeno člověkem, který alespoň formálně zastával vysoký post v zemi, mělo velký význam. Znamenalo to slib bezpodmínečné podpory Československu při jeho odolávání vůči německé agresi a celkem pravděpodobně to byl jeden z faktorů, které předznamenaly dost silnou pozici Prahy v podmínkách „květnové krize“. Na druhou stranu to byl jakýsi „testovací balónek“ pro zjištění její dlouhodobé orientace: je připravena přijmout sovětskou pomoc bez ohledu na postoj Francie? Tento „testovací balónek“ mohl ale být adresován i Francii: měla-li zájem o společné akce na obranu Československa?
Bohužel toto „testování“ pozic západních partnerů přineslo negativní důsledek. Ve vzniklé situaci musela sovětská diplomacie zachovávat extrémní opatrnost, kterou byla později časem snaha interpretovat jako “ kurs izolacionismu, nevměšování do vznikající evropské krize „[37]. Skutečné motivy sovětského postoje byly uvedeny v pokynech lidového komisaře zahraničních věcí SSSR M.M. Litvinova zplnomocněnému představiteli v ČSR S.S. Aleksandrovskému (tento dokument poprvé objevil a uvedl do vědeckého oběhu kanadský historik Michael Carley): „Samozřejmě, že jsme mimořádně zainteresovaní na zachování nezávislosti Československa, na brždění Hitlerovy orientace na jihovýchod, ale my bez Západních mocností můžeme sotva něco podstatného podniknout a oni nepovažují za nezbytnou naši asistenci, ignorují nás a sami rozhodují o všem , co se týká německo-československého konfliktu. Nevíme, že by samotné Československo někdy poukazovalo svým západním „přátelům“ na potřebu zapojení SSSR. Za této situace vystupovat veřejně a oficiálně s kritikou jednání Británie a Francie by znamenalo vyvolat obvinění, že se snažíme zmařit jejich „mírové jednání“ a povzbuzujeme československou neústupnost, aniž by to přineslo Československu jakýkoliv užitek. Stačí, že jsem řekl, že není z naší strany tlak na Československo a že má plnou svobodu rozhodování „[38].
S dotazem na možnost sovětské pomoci se Beneš obrátil na SSSR až po přijetí anglo- francouzského ultimáta 19. září 1938. V tento den měl rozhovor se zplnomocněným představitelem. Aleksandrovský měl předat sovětské vládě dvě otázky: „1. Poskytne SSSR podle smlouvy okamžitou a účinnou pomoc, pokud bude Francie nadále věrná a také poskytne pomoc? 2. V případě útoku se Beneš okamžitě obrátí telegramem na Radu Společnosti národů (League of Nations) se žádostí o aktivaci článků 16 a 17 … zda SSSR, jako člen Společnosti národů, pomůže na základě zmíněných článků „[39]. Existuje verze (prezentoval ji i samotný Beneš), podle které sovětská odpověď, i když byla kladná na obě otázky, přišla s velkým zpožděním, teprve 21. září, a kvůli tomu byla vláda ČSR nucena přijmout anglo-francouzské požadavky. Tato verze je však v rozporu s fakty.
Zpráva o sovětské odpovědi byla dána na vědomí československé straně 20. září a to současně dvěma kanály. Byl poslán telegram Aleksandrovskému, který zatelefonoval Benešovi v době, kdy se konalo zasedání vlády, kde se projednála odpověď na západní ultimátum. Kromě toho o postoji sovětské vlády byl navíc informován vyslanec Československa v SSSR Z. Fierlinger, který také odeslal odpovídající depeši do Prahy. Byla odeslána v 17:30 hod., do Prahy přišla v 19:37 hod. a byla rozšifrována ve 20:20 hod.[40].
Možná, že obdržení této informace zapůsobilo tak, že se Praha zpočátku odchýlila od západního ultimáta.
Příběh se opakoval 30. září poté, co československá strana obdržela podmínky Mnichovské dohody. Dokonce ještě před zasedáním vlády, na kterém měla být vypracována odpověď na toto druhé (po 19. září) ultimátum, v 9:30 ráno, zavolal Beneš sovětskému zplnomocněnému představiteli a požádal ho, aby upřesnil otázku pomoci a požádal o odpověď k času mezi 18 – 19 hodin, tj. 20-21 hod. moskevského času. Není jasné, proč byl řečen právě tento čas, vzhledem k tomu, že tři velvyslanci akreditovaní v Praze (anglicky, francouzsky a italský) a také německý zmocněnec požadovali odpověď do 12 hodin a do 17 hodin už bylo nutné poslat zástupce do komise, aby se konkrétně definovalo nové vymezení hranic. Telegram přišel do Moskvy v 17 hodin ( poznámka: moskevského času ) a po 45 minutách byl přijat druhý, ve kterém byly zpráva, že Beneš odvolal svou otázku, protože československá vláda přijala rozhodnutí o kapitulaci. Je pravděpodobné, že československé vedení si chtělo zajistit alibi a odpovědnost za přijetí mnichovského diktátu přenést na SSSR.
Mnichovské spiknutí – historická skutečnost a současné hodnocení (3)
27.10.2018 10:00
Jak bylo uvedeno výše, při rozhodování o přijetí západního ultimáta 21. září bylo vedení ČSR motivováno zejména „nejednoznačností“ sovětského postoje. Stejné argumenty byly uvedeny v odůvodnění rozhodnutí přijatého dne 30. září. Beneš je obhajoval i později. Kancléř prezidenta J. Smutný sděluje Benešovy výroky vztahující se k červenci 1943: „Rusové nikdy nevyjádřili svůj konečný názor, oni se jen zdvořile usmívali … Chovali se tak ve vztahu k nám během Mnichova, nikdy nic neříkali jasně, nikdy nic nechtěli podepsat … Nikdy o tom nebudu mluvit otevřeně , ale faktem je, že Rusové nám v roce 1938 nikdy neřekli, že nám přijdou na pomoc „[41]. Tato argumentace se používá i v moderní historiografii.
V této souvislosti se nekriticky využívají výroky vyslance ČSR Z. Fierlingera, které učinil v rozhovoru s Aleksandrovským dne 17. února 1939, (v této době byl již sovětský zplnomocněný představitel ze svého postu odvolán). Fierlinger ospravedlňoval kroky své vlády a řekl: „Co se týče československých nálad před podzimními událostmi a Mnichovem, katastrofálně velkou roli sehrálo to, jak byl v Moskvě přijat náčelník vojenského letectva, generál J. Fajfr, a zejména také velitel dělostřelectva, generál Netík. Byli údajně zoufalí, zvláště Netík, neboť ani jednou nepocítili nějakou touhu začít s rozpracováním s otázek „i kdyby jenom kvůli teoretickému případu poskytnutí pomoci Československu spolu s Francií“. Fajfr „se vnucoval“ s podobnými rozhovory, ale byl jen poslouchán. Netík byl naprosto zklamán, zejména po rozhovoru se Šapošnikovem a odjel s přesvědčením, že SSSR nemá v úmyslu pomoci za žádných okolností“ [42].
Odhlédneme-li od problému důvěryhodnosti tohoto svědectví, můžeme podotknout, že z toho vyplývá, že oba českoslovenští vojenští velitelé se vydali na konci srpna 1938 do Moskvy a neměli zjevně mandát na přijetí ze své strany jakýchkoli vojenských závazků a na druhé straně diskuze o „teoretických“ otázkách zase nevyhovovala sovětské straně. Kromě toho, protože diskuse měla být „společně s Francií“, tak to vyžadovalo účast francouzských vojenských zástupců. Dříve předložený sovětský návrh na trojstranné konzultace na úrovni generálních štábů byl ponechán bez odpovědi a, přičemž jak známo, ze strany ČSR tato iniciativa také nebyla podporována. Za těchto podmínek nebyla možná konkrétní vojenská ujednání mezi SSSR a ČSR a proto ani nemělo smysl o tom vyjednávat.
Situace byla úplně odlišná, když se objevily náznaky, že vláda ČSR směřuje k odporu proti hitlerovské agresi a když odmítala kapitulaci před anglo-francouzským diktátem ( řeč šla o krátkém období mezi 24. a 30. zářím od vyhlášení mobilizace do přijetí mnichovských podmínek ). Tak vzpomíná ten samý J. Fajfr na vojenskou spolupráci se SSSR (toto je výňatek z jeho výpovědi z roku 1946 v procesu proti hlavě pomnichovské československé vlády Beranovi, která byla uchována v československém archivu): „Když jsme přijeli v souvislosti s mobilizací v září 1938 na Moravu se štábem, letěl sem náměstek velitele sovětských vzdušných sil a vedl se mnou jednání o tom, že SSSR je připraven posílit naše letectvo o 700 letadel s posádkami. Bez zdráhání jsme přijali tuto nabídku a určili, která letiště budou mít k dispozici a generál Vicherek s ním obletěl letiště a pozice protivzdušné obrany. “ Sovětská letadla měla být umístěna ve Spišské Nové Vsi, Slijači a na dalších letištích na Slovensku [43].
S.I. Prasolov, který předložil tento dokument ve své studii, podrobně zkoumá otázku možnosti využití území zemí sousedících se SSSR a ČSR pro průlet sovětských letadel a průchod částí Rudé armády. Pokud postoj polských orgánů byl čistě negativní, postoj Rumunska nebyl tak jednoznačný. Je třeba říci, že argumenty o možnosti vojenské spolupráce mezi Moskvou a Prahou a o vytvoření a použití rumunského koridoru vyvolávají v poslední době tvrdou diskusi. V.V. Marjina se zmiňuje o sporu mezi německým historikem ( českého původu ) Ivanem Pfaffem, který hovoří o dopisu rumunského ministra zahraničí N. Petrescu-Comnena Litvinovovi ze dne 24. září 1938, kde Petrescu-Comnen vyjadřoval souhlas se vpuštěním sovětských vojsk přes rumunské území, a mezi českým historikem žijícím v USA ( poznámka: v 90.letech vyučoval také na Masarykově univerzitě v Brně, Karlově Univerzitě v Praze ) Milanem Haunerem, který označil tento dokument za falešný [44].
Existují však další důkazy, které mluví o možnostech řešení otázky průchodu sovětských vojsk na pomoc Československu (jsou zmíněny ve výše zmíněném díle I. Prasolova).
Jediná věc, která byla od Prahy vyžadována, bylo jasně a jednoznačně požádat Moskvu o pomoc. To se nestalo. Mimochodem, když se Beneš snažil vysvětlit své odmítnutí přijmout sovětskou pomoc přímo sovětským partnerům, nikdy se neodvolával na „nejasnost“ sovětské politiky nebo na fyzickou nemožnost sovětsko-československé vojenské spolupráce. Jsou známy dva případy diskuse o tomto problému – s V.M. Molotovem během jeho návštěvy ve Velké Británii dne 9. června 1942, a také s J.V. Stalinem a K.E. Vorošilovem 11. prosince 1943 po podepsání sovětsko-československé smlouvy o přátelství a poválečné spolupráci. Během prvního rozhovoru Beneš použil analogii svého rozhodnutí vzdát se vojenského odporu vůči Hitlerovi a rozhodnutí sovětského vedení jít do dohody o neútočení s Německem v srpnu 1939. Podle zápisu rozhovoru řekl: „Proč jsem nechtěl, abychom jen my spolu s nimi (tedy se sovětským spojencem – pozn. autora A.F.) začali válku v roce 1938, řekl, že problém byl stejný jako v roce 1939; Západ nás zradil a mohl v roce 1938 vyvolat prostřednictvím konfliktu mezi námi a Německem válku proti Sovětskému svazu. Musel jsem tomu předejít za každou cenu, protože už v roce 1938 jsem si byl jist, že válka začne a že by to měla být válka proti Německu na dvou frontách. Jinak nemohla být vyhrána. Molotov s tím jasně souhlasil. „[45] V sovětském zápisu rozhovoru tento fragment rozhovoru chybí [46]. Je zřejmé, že sovětský kolega nechtěl vést polemiku s Benešem, který tehdy byl spojencem SSSR v protihitlerovské koalici. Dá se také pochybovat, že by se „jasně shodl“ s pasováním Beneše na roli téměř spasitele světa. Analogie Mnichova se smlouvou z roku 1939 je velmi umělá: Sovětský svaz přistoupil k dohodě kvůli neochotě západních mocností spolupracovat a československé vedení kapitulovalo, i přes ochotu sovětské strany poskytnout Československu jakoukoli, i vojenskou, pomoc.
Obsah druhého rozhovoru je známý ze záznamu J. Smutného: „Stalin začal hovořit o Mnichovu a napadl Beneše (otázkou), proč jsme v září 1938 nebojovali. Dr. Beneš byl trochu překvapen, ale s úsměvem se snažil vysvětlit, co znamenal Mnichov … Stalin použil mnichovské intermezzo (v rozhovoru), aby pochválil československou armádu. Pomohl mu Vorošilov. Vaše armáda, řekl, byla lepší než polská, byla nejlepší ve střední Evropě. Stalin dodal, ale vy jste se nás báli. Tím chtěl říct: báli jste se bolševiků. Beneš odvětil: kdybychom se vás báli, tak bych tu dnes nebyl. Vysvětlil Stalinovi, proč jsme nezačali válku. Chtěl válku, ale válku na dvou frontách. Válka výhradně s vaší, ruskou, pomocí by byla válkou pouze na jedné frontě, zbytek Evropy by jen pasivně asistoval a dokonce možná pomáhal i Německu. Stalin a Vorošilov naslouchali s ironickým pošklebkem, který naznačoval, že na to mají jiný názor. “ Je zřejmé, že výhrady sovětských partnerů vyvolala Benešova teze, která nebyla přímo vyřčena, ale dala se vyrozumět, a sice, že ani spojené síly SSSR a ČSR nemohly v roce 1938 čelit wehrmachtu. Proto narážkami pozvali československé hosty, aby se podívali na film, kde byla demonstrována síla Rudé armády té doby. Smutný pokračoval ve svém zápisu tím, že zopakoval Benešovy výroky po návratu do Londýna, podle kterých „každý zůstal při svém“ [47].
Nové údaje o strategickém rozmístění sovětských ozbrojených sil v předvečer Mnichova potvrzují opodstatněnost pohledu na možnost ozbrojeného odporu proti Hitlerovi [48]. Navíc už dávno byl ozvučen předpoklad, že kdyby měl führer před sebou perspektivu spojení vojenského potenciálu SSSR a ČSR, sotva by se rozhodl pro agresi [49].
Důsledky Mnichovské dohody přinesly Československu ztrátu 38% území, kde se nacházela hlavní obranná opevnění a hlavní průmyslová centra včetně obranného komplexu. Demografické ztráty byly také velké: kromě německého obyvatelstva zůstalo na odtrženém území podle různých odhadů 500 až 750 tisíc Čechů. Více než 100 tisíc etnických Čechů a asi 30 tisíc etnických Němců uprchlo před hitlerovskými agresory. Asi 2 tisíce Němců-antifašistů ze sudetské oblasti bylo posláno do koncentračního tábora Dachau. Jak německý historik Jürgen Zarusky poznamenal s hořkou ironií: pro ně heslo „Heim ins Reich“ – „domů do říše“ získalo specifické, spíše cynické vyznění“ [50]. Mnichov vytvořil pro Hitlera ideální podmínky pro zasahovaní do vnitřních záležitostí Československého státu, který se stal prakticky bezbranným. Konkrétně, Berlín předložil ultimativní požadavek, aby prezident opustil své místo, s náznakem, že splnění tohoto požadavku sníží objem územních nároků Německa. V důsledku toho Beneš 5. října odstoupil a 22. října opustil zemi a nejprve se zastavil v Londýně (kde se dočkal spíše chladného přijetí) a pak odjel do Spojených států. Žádné územní ústupky z německé strany však nenásledovaly – Češi byli prostě oklamáni. Po volbách, které se konaly 30. listopadu, post prezidenta obsadil 66 letý profesor práva E. Hácha, který předtím působil jako předseda Nejvyššího soudu. Ministrem zahraničních věcí se stal F. Chvalkovský, postava, která se dlouhodobě prezentovala jako zastánce pro-německé orientace. Byl nastolen kurz omezení občanských práv a svobod. Sovětské velvyslanectví bylo podrobeno tvrdé policejní kontrole, v tisku se rozběhla protisovětská kampaň, během které byl ozvučován zejména požadavek na oficiální vypovězení sovětsko-československé smlouvy z roku 1935. V rozhovoru s Aleksandrovským dne 22. října Chvalkovský popřel, že jeho vláda měla takový záměr. Současně odmítl žádost sovětské vlády týkající se možnosti začlenění SSSR mezi ručitelské státy nových hranic Česko-Slovenska ( nový název státu byl s pomlčkou, čímž se zdůraznilo poskytnutí autonomie Slovenska ).
V Mnichově bylo také předem dohodnuto odtržení území Československa na jeho jižních hranicích. Pražským orgánům bylo nařízeno vyřešit takzvanou „maďarskou otázku“ – a to buď cestou dohody s maďarskou vládou nebo cestou arbitrážního rozhodnutí států, které podepsaly Mnichovskou dohodu. Fakticky však rozhodnutí bylo přijato výlučně ministry zahraničí Německa a Itálie na schůzce ve Vídni 2. listopadu 1938 ( tzv. První vídeňská arbitráž ). Podle podmínek arbitráže bylo Maďarsku předáno území s celkovou rozlohou 11 927 km2 s počtem obyvatel přes 1 milión : oblasti jižního Slovenska (cca 10 tis. km2) a jihozápadní oblasti Zakarpatské Ukrajiny (cca 2 tis. km2). Velká Británie a Francie neprotestovaly proti tomuto rozhodnutí, které znamenalo další narušení Versailleské smlouvy. Navíc 6. prosince 1938 Francie uzavřela s Německem smlouvu, která ve skutečnosti znamenala definitivní odmítnutí myšlenky kolektivní bezpečnosti (dříve, těsně před odletem z Mnichova, podobný dokument podepsal s Hitlerem Chamberlain).
Vyvrcholením Mnichovského přerozdělení evropského status quo byly události v březnu 1939. 11.března dorazil na zasedání autonomní vlády Slovenska nacistický říšský místodržící Rakouska (přejmenovaného po anšlusu na „Ostmark“) Arthur Seyß-Inquart a požadoval vyhlásit „nezávislost“ Slovenského státu, což se stalo o tři dny později (14. března) [51]. Svou „nezávislost“ vyhlásili pro-fašističtí politici Zakarpatské Ukrajiny. V tehdejším mezinárodním tisku probíhala aktivní spekulativní kampaň v souvislosti s aktivitami ukrajinských nacionalistů na území Zakarpatské Ukrajiny: myšlenky „osvobozeneckého tažení“ se rozšířily z jejího území na sovětskou Ukrajinu. V Berlíně se však v tomto okamžiku rozhodli nezhoršovat německo-sovětské vztahy a předali celé území Zakarpatské Ukrajiny Maďarsku. Slovensko se stalo satelitem Německa a to, co zůstalo z bývalého Československého státu, zbavili suverenity a proměnili na „protektorát Čechy a Morava“. Vstup wehrmachtu do Prahy 15. března 1939 znamenal definitivní krach Versailleské mírové smlouvy a byl tvrdým verdiktem mnichovské politice shovívavosti k hitlerovské agresí.
[1] Kershaw I. Hitler. 1936–1945: Nemesis. London, 2000. str.. 49.
[2] Документы и материалы кануна Второй мировой войны, 1937–1939. Т. 1. М., 1981. С.27, 30.
Dokumenty a materiály z předvečera druhé světové války 1937–1939. sv. 1. М., 1981. str. 27, 30.
[3] Kershaw I. Hitler. str.. 51.
[4] Kretinin S.V. «Единый фронт между красным и черным»? К вопросу о контактах между немецкими правоконсервативными силами и судето-немецкими социал-демократами в 1937–1938 гг. // Консерватизм в России и мире / Отв. ред. А.Ю. Минаков. Ч. 3. Воронеж,
2004. str.. 107–119.
Kretinin S.V. „Jednotná fronta mezi rudou a černou“? K otázce kontaktů mezi německými pravicovými konzervativními silami a sudeto-německými sociálními demokraty v letech 1937-1938. // Konzervatismus v Rusku a ve světě / odp. red. A.J. Minakov. Č.3.. Voronež,
2004, str. 107-119.
[5] Гoмруль (angl. Home Rule – „samospráva“) – hnutí za autonomii Irska na přelomu 19. a 20. století. Předpokládalo vlastní parlament a samosprávní orgány při zachování britské suverenity nad ostrovem, což je status podobný statusu dominia.
[6] Robbins K. Konrad Henlein, the Sudeten Question and British Foreign Policy // Historical Journal. 1969. No. 4. str. 674–692.
[7] Kershaw I. Hitler. str.. 46.
[8] Kershaw I. Hitler. str. 112.
[9] Документы и материалы кануна Второй мировой войны, 1937–1939. Т. 1. С. 89.
Dokumenty a materiály z předvečera druhé světové války 1937–1939. Sv. 1. str. 89.
[10] Tamtéž. str.. 91.
[11] The Meaning of Munich Fifty Years Later / Ed. by K.N. Jensen and D. Wurmser; United States Institute of Peace. Wah., 1990. S. 53.
[12] Wark W.K. British Intelligence on the German Air Force and Aircraft Industry, 1938-1939 // Historical Journal. 1987. No. 2. S. 627–648.
[13] Документы и материалы кануна Второй мировой войны, 1937–1939. Т. 1. С. 249–250. (Беседа состоялась 19 октября 1938 г.).
Dokumenty a materiály z předvečera druhé světové války 1937–1939. Sv. 1. str. 89., sv. 1. str. 249–250. (Rozhovor proběhl 19 října 1938). http://militera.lib.ru/docs/0/pdf/kanun1.pdf
[14] См.: Десятсков С.С. Уайтхолл – инициатор мюнхенской политики // Мюнхен – преддверие войны (Исторические очерки). М., 1988.С. 20.
viz :Desjatskov S.S. Whitehall – iniciátor mnichovské politiky // Mnichov – předvečer války (historické eseje). M., 1988.str. 20.
[15] Tamtéž. str.40.
[16] Známý americký pilot Ch. Lindberg, který měl pro-fašistické názory, krátce předtím navštívil Německo, byl považován za odborníka v hodnocení jeho (němec. ) vojenského potenciálu.
[17] Wheeler-Bennet J. Munich: Prologue to Tragedy. London, 1963. str. 99.
[18] Ministerstvo zahraničí Velké Británie
[19] Faber D. Munich. The 1938 Appeasement Crisis. London, 2009. str. 161.
[20] Документы и материалы по истории советско-чехословацких отношений. Т. 3. М., 1978. С. 405–406.
Dokumenty a materiály o historii sovětsko-československých vztahů. sv. 3. М., 1978. str. 405–406.
[21] Марьина В.В. Второй президент Чехословакии Эдвард Бенеш: Политик и человек. С. 191.
Marjina V.V. Druhý prezident Československa Edvard Beneš: Politik a člověk ) М., 2013. S. 191.
[22] Документы и материалы кануна Второй мировой войны, 1937–1939. Т. 1. С. 90
Dokumenty a materiály z předvečera druhé světové války, 1937–1939. sv. 1. str. 90.
[23] Марьина В.В. Указ. соч. Marjina V.V. Výnos cit. str. 189–191.
[24] Faber D. Munich. The 1938 Appeasement Crisis. str. 244–245.
[25] Od 5. do 12. září 1938 se v Norimberku konal další,10. sjezd NSDAP. V československém Aussigu (český název je Ústí nad Labem) plánovali henleinovci uspořádat vlastní sjezd
[26] Röhr W. September 1938. Die Sudetendeutsche Partei und ihr Freikorps. [Bulletin für Faschismus und Weltkriegsforschung. příloha 7]. Berlin, 2008. str. 63–65, 70, 83.
[27] Марьина В.В. Указ. соч. С. 211 Marjina V.V. Výnos cit. str. 211.
[28] Жерко Ст. Польша и судетский кризис 1938 г. // Мюнхенское соглашение 1938 года: История и современность (Материалы международной научной конференции. Москва, 15–16 октября 2008 г.) / Ред. Н.С. Лебедева, М. Волос. М., 2009. С. 171.
Żerko St. Polsko a sudetská krize 1938 г. // Mnichovská dohoda 1938 : Historie a současnost (Materiály mezinárodní vědecké konference. Moskva, 15–16 října 2008 г.) / Red. Н.С. Lebedeva, М. Volos. М., 2009. str. 171.
[29] Tamtéž S. 172–173.
[30] Podle jiných zdrojů tvořili Poláci pouze 36% obyvatel této oblasti.
[31] Жерко Ст. Указ. соч. С. 174 .Żerko St. Výnos. cit.. S. 174.
[32] Tamtéž S. 177–178.
[33] Tamtéž S. 189.
[34] Документы внешней политики СССР. Т. 18. С. 396.
Dokumenty zahraniční politiky SSSR. svazek 18., S.396.
http://militera.lib.ru/docs/da/dvp/18/index.html
[35] См.: Христофоров В.С. Мюнхенское соглашение – пролог Второй мировой войны (по архивным материалам ФСБ России) // Новая и новейшая история. 2009. № 1. С. 29.
Viz: Christoforov V.S. Mnichovská dohoda – prolog druhé světové války (z archivních materiálů FSB Ruska) // Nová a nedávné historie. 2009. № 1, № 1. str. 29.
[36] Случ C.З. Советский Союз и чехословацкий кризис 1938 г.: Некоторые аспекты политики невмешательства // Мюнхенское соглашение 1938 года: История и современность. С. 125.
Sluč Z.W. Sovětský svaz a československá krize 1938: Některé aspekty politiky nevměšování // Mnichovská dohoda 1938: Minulost a současnost. str. 125.
[37] Tamtéž. str. 124.
[38] Цит. по: Карлей М.Дж. «Только СССР имеет… чистые руки»: Советский Союз, коллективная безопасность в Европе и судьба Чехословакии // Новая и новейшая история. 2012. №.1. С. 67.
Cit,: Carley M.J. „Pouze SSSR má … čisté ruce“: Sovětský svaz, kolektivní bezpečnost v Evropě a osud Československa // Nová a nedávná historie. 2012. №.1 str. 67
[39] Новые документы по истории Мюнхена. М., 1958. С. 90.
Nové dokumenty o historii Mnichova М., 1958. str.. 90.
[40] Прасолов С.И. Советский Союз и Чехословакия в 1938 г. // Мюнхен – преддверие войны (Исторические очерки) / Отв. ред. В.Волков. М., 1988. С. 62, 91.
Prasolov S.I. Sovětský Svaz a Československo v r. 1938 // Mnichov – předvečer války (Historické črty / odp red. V.K Volkov. М., 1988. str.62, 91.
[41] См.: Марьина В.В. Указ. соч. С. 244. viz : Marjina V.V. Výnos , str. 244
[42] Tamtéž. str. 244.
[43] Прасолов С.И. Указ. соч. С. 68–69. Prasolov S.I. Výnos str- 68-69
[44] Марьина В.В. Указ. соч. С. 254. Marjina V.V. Výnos , str. 254
[45] Tamtéž. str. 243.
[46] См.: Ржешевский О.А. Война и дипломатия: Документы, комментарии (1941–1942). М., 1997. С. 260–262.
Viz: Rzeševský O.A. Válka a diplomacie: Dokumenty, komentáře (1941-1942). M., 1997, str. 260-262.
[47] Марьина В.В. Указ. соч. С. 241–242. Marjina V.V. Výnos , str.241-242
[48] См. в частности: Мельтюхов М.И. Красная Армия в условиях нарастания международного кризиса 1938–1939 гг. // Мюнхенское соглашение 1938 года: История и современность. C. 217–252.
Viz zejména: Meltjuchov M.I. Rudá armáda v podmínkách rostoucí mezinárodní krize 1938-1939. Mnichovská dohoda 1938: Minulost a současnost. str. 217-252.
[49] См.: Наумов А.О. Дипломатическая борьба в Европе накануне Второй мировой войны: История кризиса Версальской системы. М., 2007. С. 328.
Viz: Naumov A.O. Diplomatický boj v Evropě v předvečer druhé světové války: Historie krize Versailleského systému. M., 2007. str. 328.
[50] См.: Царуски Ю. Немецкое сопротивление Гитлеру накануне и после Мюнхенской конференции // Мюнхенское соглашение 1938 года: История и современность. C. 112.
Viz: J. Zarusky. Německý odpor proti Hitlerovi v předvečer Mnichovské konference a po ní. // Mnichovská dohoda 1938: Historie a současnost. str. 112.
[51] См.: Шубин А.В. Мир на краю бездны: От глобального кризиса к мировой войне, 1929–1941 годы. М., 2004. С. 296–297.
Viz: Shubin A.V. Svět na kraji propasti: Od globální krize ke světové válce, 1929-1941. M., 2004, str. 296-297.