Snad přece jenom jednou za život
je dopřáno nám spatřit budoucnost
a jenom jedna věrná smrt
nás hlídá.
Noc první, růžová,
vám polštář čechrala
z kamení dlažeb.
Noc druhá, zelená,
kdy padal teplý déšť
na vaše helmice, ta byla plná hvězd,
jak bývají noci májové.
Noc třetí sršela však jiskrami,
čtvrtá noc měla příchuť popela
a páchla po kouři jak rozbořený krb.
Co bylo potom, to již nevíme,
to se již tančilo a to se plakalo
a bílým sestřičkám se strašně chtělo spát,
však přece ještě šly a ještě tančily
a na nosítkách usychala krev.
Noc první byla plná nadějí,
noc druhá byla plná nadějí,
noc třetí byla plná nadějí ,
a čtvrtá noc ..
To muži svírali
své granáty tak jako ňadra žen,
noc třetí byla plná nadějí,
noc čtvrtá byla ze všech nejhorší.
A kdo dal tankům křídla?
Kdo?
Noc čtvrtá byla ze všech nejdelší,
to volali, že hoří Pražský hrad.
Však časně zrána ruka obhroublá
mně padla do mých.
Jak se jmenoval
ten rudý voják, už jsem zapomněl,
však jeho ruku držím dodneška.
Noc pátá poté byla bílým dnem.
sb. Přilba hlíny (1945)