František Hrubín – Lysyčansk

Lysyčansk… Jedno jméno z těch,
kterými jsme se pozdravovali
v úzkostných ránech.
Lysyčansk… Hvězdy třpyt se třepí
na jeho ostří.

Lysyčansk… Jazyk přimrzlý
k čepeli zmrazku.
Pod hnízdem vlasů v týlu
krvavý led.
Holátko život vypadlo
z hrůzy a z času.

Dnes už to jméno doznívá.
Jiskřička zimy v kamnech bezpřístřešných.
Hrom zdaleka si ještě ohřívá
své zurážené ruce.

Lysyčansk – sypký čas:
století-vločka taje
na rozpálených lafetách.
Tak hustě sněží čas

A řídce sněží prostor:
zem-vločka okutá
strašlivým mrazem smrti.
Čas - vdechnutí
a vydechnutí.

A mezi vdechnutím a vydechnutím
nesmírný
krásný
život.

Hrubínova skladba o Lysyčansku byla publikována v autorově slavné sbírce Nesmírný krásný život, vydané v Praze v r. 1947. Stejný název nese i čtvrtý svazek Hrubínova díla v r. 1970, vydaný na sklonku básníkova života. Je to báseň krásná, plná básnické obrazivosti. Hlavním motivem je tu samotné jméno města, kterým byl básník asi fascinován – musela ho zaujmout jakási jeho ostrost či přímo „syčivost“.

Slova z úvodní části básně „dnes už to jméno doznívá“ ukazují, že byla sepsána s určitým časovým odstupem, možná až na konci války. Hrubín si při psaní básně vybavoval vzpomínku na únor a březen 1943, kdy o bojích u Lysyčansku informoval i protektorátní tisk. Tuto domněnku potvrzuje výrazně evokovaný obraz zimy a jejích atributů.

Válka či boje o Lysyčansk v básni jednoznačně zmíněny nejsou, cítíme však jejich přítomnost v pozadí i autorovo souběžné přemítání o životě a nebezpečí, kterým je ohrožován. Jedním z hlavních motivů básně je tedy právě samotný život – nesmírný, krásný a konečný, jak to básník buď naznačuje, nebo v závěru jasně deklaruje.