PŘÍZRAK PLOŠTINY…….
Lidé byli vyděšeni událostmi na Ploštině a mnozí tušili, že stejný osud by mohl potkat i Prlov a nemýlili se. O osudu naší obce již bylo již rozhodnuto. Není známo datum schůzky velení oddílů SS a Gestapa v komnatách vizovického zámku, na které se jednalo přímo o Prlově, ale je pravděpodobné, že proběhla někdy o víkendu mezi 20.-22.dubnem 1945 a to nejspíše v sobotu odpoledne! Aktéři jsou již v současnosti známí.
KDO ZABÍJEL
Pojďme si zběžně představit ty z vrahů, na kterých ulpěla krev nevinných.
Tak nejprve velitel Vizovické posádky SS s názvem Z b.V Nr.31, (SS.Zur besonderen Vervendung Kommando)- oddíl k zvláštnímu určení, SS obersturmführer (nadporučík) a kriminální komisař, nositel zlatého odznaku NSDAP Erich Wienecke. Dále tu dlel na Německé univerzitě v Praze vystudovaný filozof, jinak pedagog jak o sobě rád tvrdil, rodák z Horního Benešova na Bruntálsku, velitel tzv.SS- JAGDRGUPE 232 „JOSEF“ (Speciální stíhací svaz jihovýchod,stíhací skupina Slovensko),jak se také této jednotce říkalo, SS- obersturmführer (nadporučík) dr.Walter Pawlofski. Spolu s ním jeho věrný druh též vzdělaný, osm (až deset,prameny se liší) jazyků ovládající SS- oberscharführer(praporčík) Kurt Werner Tutter, rodilý pražák smíchovák, aktivní člen Sudetoněmecké strany, významně se podílel na předmnichovském rozbíjení republiky. Podle svědků byl Tutter nejaktivnější z důstojníků při masakrech jak dříve na Slovensku tak i nyní v našem kraji. Jeho úkolem v jednotce byl výcvik v řízeném rozhovoru a výuka legendy, kdy agenty učil vmísit se mezi civilní obyvatelstvo a právě s naučenými legendami o „sběhnutí od jednotky“ se měli dostat k partyzánům. Proč uvádíme vzdělání a postavení těchto zločinců před válkou?
Aby si čtenář sám udělal obrázek jací lidé vydávali tak zrůdné rozkazy, že to nebyli tupí nevzdělanci. Kam až může člověk klesnout !
Jen pro úplnost určitě na poradě nechyběl SS-untersturmführer Ferdinand SONNBERGER vyučující ženijní přípravu a taktiku a nezapomeňme ani na SS- oberscharführera Puritzera jenž se v jednotce věnoval bojovému výcviku a střelbě a na SS-obrscharführera Kankeho specialistu na trhaviny.
Téma schůzky je nad slunce jasnější. „ Prlov je ve spojení s partyzány, je třeba exemplárně potrestat viníky! Ploština nevyšla! Žádní partyzáni, jen munice to nestačí! Selhala práce rozvědky . V Prlově musíme stůj co stůj partyzány vyslídit!“ Jako by ještě dnes zdmi vizovického zámku, zněla němčinou pronášená slova o trestné výpravě takzvané: SS- Jagdverbande, kterou byla skupina Josef.
Tyto Jagdverbande měly být obdobou britských commandos Byla to část divize BRANDENBURG,jíž tehdy velel sám Hitlerův specialista na diverze, výše zmíněný SS-Obersturmführer Otto SKORCZENY. Proč o něm hovoříme již podruhé? Po válce se vyrojila řada spekulací o tom, že byl sám přítomen na Valašsku při masakrech civilního obyvatelstva. Důkazy chybí, lépe řečeno je to velmi nepravděpodobné.
PROVOKATÉŘI
Svoji černou práci si příslušníci EINHEIT JOSEF odvedli na úkor Prlova již den před masakrem.
V neděli si Tutter specialista na legendu a řízený rozhovor dal zavolat několik slovenských příslušníků této sudetoněmecko-slovenské vojenské skupiny a poručil jim, aby zašli do Prlova a pokusili se tam pod záminkou, že jsou zběhové mířící k partyzánům opatřit další důkazy pro již naplánovanou a rozhodnutou akci.
Ti svůj úkol tentokrát na rozdíl od Ploštiny splnili s následnou pochvalou od Tuttera. Není jasné jak přišli do styku z Oldřichem Kovářem z Bratřejova, ani jaká je úloha Marie Růskové ,kterou potkali a která jim po vyslechnutí naučeného příběhu o zbězích ze slovenské armády a o tom, že chtějí k partyzánům nebo alespoň přejít frontu, slíbila přinést mapu. (Z osobního kontaktu ze sourozenci Marie Růskové vím, že jim Marie neřekla nic o partyzánech protože jí byli podezřelí a tehdy každý občan Prlova věděl jak se má chovat. Své matce se svěřila, že potkala tyto slovenské vojáky ,ale jen s nimi při cestě ze zaměstnání konverzovala o nedůležitých věcech pozn. autora) Do vesnice se báli jít, protože několik provokatérů se z akcí v Prlově nevrátilo a leží dodnes někde po okolí ve valašských lesích.
DEN Z NEJTĚŽŠÍCH
Ráno v Prlově 23. dubna 1945 vypadalo asi následovně: kolem šesté už byla celá ves obklíčena asi šesti sty příslušníky obou výše uvedených jednotek. Většina obyvatel byla probuzena střelbou po prchajícím partyzánovi, který tu noc trávil v jednom z prlovských partyzánských, „domovů“. Pak začali obsazovat jedno stavení za druhým, ve všech kradli rabovali, šli hlavně po penězích, zlatu a dokladech, nepohrdli ani civilním šatstvem a samozřejmě kradli jídlo a pití.
Hospodářská zvířata sehnali dohromady a později odvedli do Vizovic. Tento úkol dostal dobrý hospodář Jiří Turýn, kterého později nalezli zastřeleného u Vizovického zámku.
Obyvatelé vesnice byli v pak v některých případech velmi brutálním způsobem, donuceni shromáždit se v hostinci Antonína Ondráška. Nacisté, ale v některých případech i Hlinkovci (viz. vzpomínky Jaroslava Juráně) se ve chvílích, kdy neplnili jiné rozkazy, neustále bavili tím, že přítomné týrali nejen fyzickým týráním ,ale působili na ně i nelidským zastrašováním. otázkami typu: „Kde je tady hřbitov“?, nebo „Tady bych chtěl být hrobníkem, to by bylo práce“ a podobně děsili hlavně ženy .
V hostinci se připravovaly výslechy, nikdo netušil co se bude dít. Lidé byli postaveni ke zdi a přihlíželi kterak se jejich věznitelé posilňují ve velké míře alkoholem, na něco čekali ! „Třeba nás chtějí jen postrašit a odjedou, fronta je blízko, proč by zabíjeli.“ Podobné myšlenky snad ovládaly tiché čekání zadržených mezi kterými se shodou okolností nacházeli tři aktivní partyzáni, kteří nešťastnou shodou okolností zůstali ve vsi právě v den, kdy jim osud nepřál. Tíživé ticho přerušované ranami a občasným zasténáním zbitých nebo zavzlykáním žen bylo přerušeno rázným otevřením vchodových dveří. Všichni zůstali stát na místě jako zařezaní, tu mučivou nejistotu, strašným způsobem rozptýlil příchod skupinky několika osob! Mezi kterými všichni z hrůzou poznali nedávno zatčeného partyzánského pomocníka Aloise Oškeru, který v Prlově často pobýval a prlovské partyzány znal osobně byl oblečen v německé uniformě bez distinkcí a opasku a dva maďarské důstojníky, které partyzáni při jedné akci nechali zraněné naživu, uzdravili je a jednou při nečekané detonaci ukrytých výbušnin na Ploštině, kdy spojka přiběhla pro léky, se jim podařilo uniknout. Ale chtěli se mstít, krutě mstít za smrt jednoho jejich muže padlého při této přestřelce.
A teď tu stáli Oškera jako lidská troska bez vlastní vůle, kdy i na WC s ním chodila stráž a Maďaři, ze kterých místo vděku z nich sálala neukojená touha po pomstě. Na Oškerovi byly vidět stopy nelidského zacházení a po pohrůžce zastřelením celé jeho rodiny pokud bude mlčet a na druhou notu údajně přislíbili hostinec jako odměnu, Alois Oškera nedospělé téměř ještě dítě podle pamětníka pana Juráňe mu bylo v té době asi 19 let (Ve skutečnosti mu však bylo 20 a půl roku).
Oškera spolu s Maďary začali obcházet jednoho po druhém a označovali partyzány a jejich pomocníky a odsuzovali je tím k jisté smrti. Vybrané osoby pak odvlekli do hovorny, kde je dále vyslýchali a mučili tím nejstrašnějším způsobem. Výkřiky bolesti se mísily s pláčem žen, které nesnesly ten neskutečný tlak okolností. Ještě než sečteme smutnou bilanci černého orlovského pondělí dejme slovo prlovské kronice.
Výmluvně zvoleným červeným inkoustem je tu psáno:
„Výslech v hostinci pokračoval esesáckými metodami. Občané shromáždění v sále byli postavení do řad podél stěny a slyšeli stále stejnou řeč: „Kdo by věděl, kde a u koho se partyzáni ukrývají, zachrání sebe i svoji rodinu jinak……..! Podíval se směrem k protější zdi kde stál kulomet! Po krátké poradě zaznělo-„Všichni ke zdi vy psi“ , esesman stojící u kulometu natáhl spoušť a to cvaknutí zařízlo se každému do týla. Tu i třeba stará babka instinktivně cítila, že to bude střílet….. .
A znova, „Kdo se chce zachránit a jít ke svým dětem, ať zvedne ruku! Poví nám co ví o partyzánech a kde a u koho se skrývají. Jinak!?“ No tak!“, zařval česky důstojník,
“ budu počítat do tří, budete- li mlčet jako tamti“, ukázal na již vybrané nešťastníky, kteří zmučení a od krve, sledovali též toto děsivé představení, které právě vrcholilo“ tak vám ty tupé palice navrtáme!“
Toto je autentický úryvek z Prlovské kroniky. Nepromluvil nikdo.
Devatenáct vybraných zůstalo v hostinci a již jim zbývalo jen několik hodin života. Ostatní byli vyhnáni a odvedeni do vedlejší obce Pozděchov, kde pod pohrůžkou zastřelení dvaceti osob nesměli opustit budovu staré školy.
V Prlově se zatím odehrávaly úděsné okamžiky. Zástup šestnácti odsouzených se vydal na pochod Prlovem. Na zvláštní přání zachráněných maďarských důstojníků se totiž od ostatních oddělila trojice aktivních partyzánů, které Maďaři usvědčili z přepadení jejich kolony tak Antonín Ondrášek, Leopold Štach a Tomáš Heto svůj život ukončili smrtí mučedníků u blízké obce Bratřejov, kde dnes u cesty stojí malý pomníček. Dříve tam stávaly jabloně na které pověsili již zmučená těla a ještě jim z nepochopitelných důvodů stříleli do obličejů. V jedné lebce se našlo 24 projektilů.
Vybraná skupina šla Prlovem v čele z Marií Růskovou, která nesla koš z výbušninami. U předem vytypovaných domů se průvod zastavil. Němci vyvolali pár jmen, chalupu zapálili a nešťastníky hnali za živa na smrt do hořících domů. Ti se samozřejmě pokoušeli uprchnout,ale proti byly salvy ze všech typů zbraní, jež dokonaly dílo chorých mozků.
Tak toho dne zemřelo v Prlově patnáct lidí, kteří byli upáleni. Tři další byli oběšeni u Bratřejova. Jednomu,Tomáši Ondráškovi mladšímu se podařilo i s několika průstřely v nestřežené chvíli uprchnout a schovat se. Dostalo se mu také lékařské pomoci a také by přežil, ale ve Vsetínské nemocnici, kam ho spoluobčané zavezli si ho po udání gestapo našlo a neušel trestu smrti zastřelením. Byl nalezen v hromadném hrobě v Hošťálkové.
Nezapomeňme na osud Jiřího Turýna, hospodáře, jehož si Němci vybrali aby jim vedl dobytek do Vizovic, kde ho pak v zámecké zahradě zastřelili.Je to až pateticky dojemné, ale nebraňme se pojmenovat věci pravými jmény obyčejní lidé z Prlova ukázali jak hrdinně se dokáže chovat člověk i v situacích ve kterých by mnozí neobstáli. Nebo jinak. Zachovali by jste se stejně?
Připomeňme si též blízké Vařákovy paseky které byly postiženy stejným osudem, pouhé dva dny před osvobozením regionu vojáky Rudé armády. Mezi oběťmi byli i Růžena Šopová a Karel Vařák
N I K D Y N E Z A P O M E N E M E !
Odkaz: https://ceske-narodni-listy.estranky.cz/clanky/prispevky/prlovska-tragedie-2.html