Vážení čtenáři, jsme rádi a vážíme si toho, že jste si v této hektické době našli chvíli na přečtením těchto řádků a svým způsobem uctili památku obětí akce jednotek SS z 23.dubna 1945.
Ponořme se teď do hlubin minulosti a připomeňme si příběh, všem prlovanům tak důvěrně známý.
Ze školy, z vyprávění pamětníků, z knih a také od němých svědků, jimiž jsou pomníky a pomníčky v Prlově a okolí, mlčky vypovídající o strašných zvěrstvech vykonaných na našich předcích tři týdny před koncem druhé světové války.
Začněme důvodem, proč došlo k tak hrůzným činům na konci války, kdy Američané překročili na západě hranice naší vlasti a Rudá armáda o sobě dávala vědět dělostřeleckou palbou, slyšitelnou už i na Valašsku.
Německá vojska se dostávala do kleští vojsk 2. a 4. ukrajinského frontu po jejichž boku bojovali i příslušníci 1. československého armádního sboru v SSSR , ale také Rumuni a v neposlední řadě se do bojů zapojili i partyzáni.
Posledně jmenovaní jsou také klíčem k pochopení zuřivosti, s jakou se zmírající nacistický režim vypořádával se všemi, o kom se jen domnívali, že má spojení s odbojem. Je pravdou, že se množily dezerce německých vojáků a Hitlerovy rozkazy o boji do posledního muže a spálené zemi, vysocí důstojníci Wehrmachtu obcházeli a snažili se o spořádaný, organizovaný ústup, bez zbytečných incidentů s civilisty, což se až na výjimky dařilo. Ovšem fanatické jednotky SS a jejich speciální SS Jagdkomannda a SS Jagdverbande, jejichž příslušníci byli připravováni na působení v týlu nepřítele a na diverzní činnost na osvobozených územích ne! Těm se sen o vítězství jejich tisícileté říše pořád nevytratil z mysli.
Gestapo mělo propracovanou síť konfidentů, takzvaných V-mannů, které vysílalo do partyzánských oddílů, s vymyšlenými legendami, například, že se jedná o zběhy ze slovenské armády, která po boku Německa stála již od počátku války. Partyzáni byli obezřetní, mnoho takových dobrodruhů zlikvidovali, ale někteří byli úspěšní. Nejhorší následky působení konfidentů gestapa odnesla Ploština.
Začalo to v Leskovci
3. dubna 1945 bylo úterý, den po velikonocích. V poklidném Leskovci, nacházejícím se mezi Vsetínem a Valašskou Polankou, hospodařil rolník Jan Juříček se svou ženou a třemi dětmi, synem a dvěma dcerami. Syn měl 18 a děvčata 16 a necelých 14 let.
Nebylo by na tom vůbec nic divného, kdyby však hospodář a jeho rodina ve svém obydlí tajně neposkytovali útočiště raněným partyzánům, ve skrytém improvizovaném lazaretu, kde byl jistou dobu sám velitel 1. čs. partyzánské brigády J.Žižky D.B Murzin.
Problém byl v tom, že v tomto příběhu figurují i jména Františka Bednáře a Františka Šmída, konfidentů gestapa, kteří se snažiti o spojení se štábem 1.čs. partyzánské brigády J. Žižky. To se jim nepodařilo, ale zůstala za nimi řada mrtvých.
Neskutečná scéna se odehrála toho dne u Juříčkova mlýna, kdy čtrnáctiletá Mařenka úpěnlivě prosila o život svých rodičů, srdceryvné výjevy a ještě krutější konec. Celá rodina toho dne zahynula. Dva partyzáni, přítomní v té době v lazaretu, při krátké přestřelce zabiti a český partyzán Oldřich Kaňok se sám zastřelil ve chlévě. Mnich Oldřich Agapitus Bláha, ošetřovatel nemocných, byl svázán a odvezen k výslechu a následně do koncentračního tábora v Mirošově. Dvěma partyzánům se podařilo ukrýt v odtokové rouře od vodního kola. Toto byl prolog k vraždění na Valašsku.
Na počátku dubna se ve Vizovicích hlásila k provedení svých rozkazů asi 300 členná skupina vojáků SS. Byli to příslušníci nechvalně známé jednotky „EINHAIT JOSEF“- jedné z částí SS Jagdverbande Slovensko, jíž v té době velel SS-obersturnbanfurer (podplukovník) OTTO SKORZENY. Jednotka „Josef“ byla tvořena většinou z řad příslušníků Hlinkovy mládeže, sudetských a slovenských němců, speciálně vyškolených a vycvičených pro sabotáže,provokace a boj proti partyzánům.
KŘEST OHNĚM
16.dubna 1945 odpoledne. Opuštěné paseky nedaleko silnice z Loučky do Vizovic. Několik nákladních aut s esesmany se blíží ke skupině stavení. Obkličují je, vypalují tři domy a tři lidé ten den nepřežili. Generálka na Ploštinu? Její osud byl stejně zpečetěn!
PASEKY V PLAMENECH
Když si přečtete román Ladislava Mňačka, bývalého příslušníka partyzánského oddílu, „Smrt si říká Engelchen“, kde popisuje a uměleckými prostředky, umně a s hodnotou vlastního prožitku, vyjadřuje svůj postoj k otázkám, které se kolem celého případu točí. Měli partyzáni bránit Ploštinu proti mnohonásobné přesile a dát tak záminku Němcům k mnohem rozsáhlejším akcím v širokém okolí?
My nechceme spekulovat a řešit tyto citlivé a bez uvedení širších souvislostí, vynášet soudy nad minulosti!
Naším úkolem je seznámit Vás s fakty o zvěrstvech zločinného systému, nacionálního socialismu na konci války.
UDAVAČI
Již jsme se zmiňovali o konfidentech gestapa, ale jen obecně. V následujících událostech dostanou jména: František Machů a Oldřich Baťa. Dostali se do partyzánské jednotky a jejich přičiněním se 19.duben 1945 proměnil v peklo pro malou pasekářskou osadu Ploština. Dvě krátká jména. O to delší je seznam nelidskostí spáchaných toho dne i jejich vinou na Ploštině.
Paradoxně první obětí se ráno stal občan Prlova, Josef Vařák, kterého Němci zastřelili a důvod jeho smrti je obestřen mnoha spekulacemi. Byl Vařák ve spojení s partyzány? Na tuto otázku je jednoznačná odpověď – ano byl, fungoval jako spojka a pomocník prlovské skupiny. Poznal ho snad některý ze zrádců ? Staly se mu osudné léky, které vezl své nemocné matce z Vizovic? Nechtěli mít Němci svědky své velké akce ? Spojili si jméno Vařák z Vařákovými pasekami o nichž již věděli, nebo tušili, že jsou jednou ze základen partyzánů? Zkrátka nikdo neví proč 19.dubna 1945 zemřel Josef Vařák asi kilometr od Pozděchova? Existuje ještě jedna možnost, jíž zmiňuje i Roman Cílek ve své knize „Smrt na prahu života“, že to byl jen cvičný výstřel některého z esesmanů. Jeho tělo bylo nalezeno v neděli 22.dubna 1945 v Pozděchově pod kostelem v lese zvaném Klínovica.
Kolem poledne přijela do Újezda u Vizovic tři nákladní auta s vojáky. Zastavili se u radnice, kde tou dobou dleli pojízdní brusiči nožů Ladislav Rangl se ženou a dvěma malými dětmi a jeho švagr Rudolf Pfleger. Bez jakéhokoliv vyptávání nebo vysvětlování je vyvlekli a zastřelili. Ve voze zůstala sama Vlasta Ranglová. Neušla ani ona, byť v náručí držela desetiměsíční dítě. Salva ze samopalu ji skácela na zem i s dítětem. Miminko celé od matčiny krve bylo k neutišení, skoro tříletý Josef se instinktivně schoval vzadu ve voze. Důvod tohoto činu: udavačský dopis obsahoval zprávu, že Rangl hrál partyzánům na harmoniku..?! Tento příběh na vlastní oči viděl a popsal místní farář Vladimír Růčka,který z náručí mrtvé, krví zbrocené matky, sám bral plačící dítě k sobě.
Akce nabírala na obrátkách
Po cestě na místo zastavili se katani na samotě Na Ryliskách. Tam hospodyně Františka Rašková které zapálili dům nad hlavou, utíkala s třináctidením chlapečkem v náručí do Vysokého Pole. Chlapeček prochladl a 13. května 1945 na zápal plic zemřel. Ve vedlejší usedlosti našel smrt mladý pětadvacetiletý František Belha . Jeho matka, jež byla vyvedena, aby připravila zvířata k rekvizici, zaslechla jen dva výstřely a viděla jak její dům začínají stravovat plameny, syna neviděla nikde. Našla až jeho ohořelé tělo, když našel smrt v rodném domě .
Rozzuřeni tím, že jim do rukou nepadl žádný partyzán,posilněni nakradenou slivovicí začali rabovat, loupit a co nemohli odnést zničili a potom zapálili. Osm z deseti chalup lehlo popelem třiadvacet mužů a jedna žena ten den ukončilo na Ryliskách a na Ploštině svou životní pouť, když neunikli ze smrtícího obklíčení i když se o to pokoušeli.Někteří popadli motyky s tím, že jdou na pole obdělávat úrodu. Marně. Jen jednomu muži se zázrakem podařilo dostat z hořícího domu a přežít.
PARTYZÁNSKÁ OBEC
Tento hrdý titul po válce právem získala naše rodná ves. Možná je v těchto řádcích příliš pathosu,ale ať. Tento příběh, tato skutečná událost, vzbuzuje v místních již generace směsici smutku a nespravedlnosti, ale i hrdosti nad činy našich předků jež nesmazatelně vešly do dějin protifašistického odboje. Povídat o partyzánském životě v Prlově by se na tyto listy nevešlo, ale ještě jednou se musím zmínit jak výstižně a s citem píše o této hrůzné události pan ROMAN CÍLEK ve své knize Smrt na prahu života, která detailně popisuje všechny okolnosti vypálení Prlova. Chceme Vám ve stručnosti připomenout ono osudné pondělí.