Zdroj / Источник: https://kulturologia.ru/blogs/100119/41918/?ysclid=m8m4qx85nk817265473
Překlad: Jana S.
Film vypráví o obětavém činu sovětského tankisty Ivuškina, uskutečněném v týlu nepřítele. Podle režiséra je film založen na skutečném válečném příběhu jedné ruské posádky tanku „T-34“ na německém cvičišti, kde nacisté používali sovětský tank jako živý cíl pro cvičení. Pojďme zapátrat, jestli se to mohlo skutečně odehrát.
Podle legendy se Němcům během válečných let podařilo v nerovném boji ukořistit sovětský tank T-34. Nacisté se rozhodli kořist důkladně prozkoumat a zorganizovali testování nových protipancéřových střel. Takové experimenty byly pro Němce velmi důležité, protože pancíř „třicetčtyřky“ nebyl čelně prostřelitelný tradiční protitankovou municí.
Tank byl převezen na vojenské cvičiště ve městě Ohrdruf a z Buchenwaldu sem byl přivezen zajatý kapitán tanku. Kapitán dostal instrukce, podle nichž měl řídit vozidlo pod otevřenou palbou dělostřelců. Po vyjetí tank okamžitě odbočil z nastavené trajektorie a maximální rychlostí se hnal na bok nejbližší palebné pozice. Němečtí dělostřelci nestačili během mistrovského vedení tanku nasadit svá děla, troufalost ruského tankisty Němce šokovala a sovětský stroj se jim nepodařilo zastavit. Nakonec se kapitánovi podařilo vyjet na dálnici, ale palivová nádrž byla prázdná a uprchlík byl zajat. Podle jedné z verzí byl na místě zastřelen. Jiná říká, že byl jednoduše vrácen mezi zdi koncentračního tábora. A nejokázalejší verzí události je zastřelení vězně samotným generálem Guderianem, který byl na místě přítomen.
Jedna z verzí byla publikována v novinách „Gvardejec“ v roce 1962. O rok později na Den tankistů svoji verzi událostí zveřejnila „Pravda“. Autor článku G. Mironov se ve svém materiálu odvolával na svědectví majora Ušakova.
Vyšetřování Lva Šejnina a jeho filmový scénář
Mironovova publikace v Pravdě přivedla spisovatele Lva Šejnina do malého durynského města Ohrdruf. Lev Romanovič odjel do NDR získat materiál ke scénáři budoucího filmu. Zima toho roku byla v Německu obzvlášť plná sněhu, bylo obtížné se v oblasti pohybovat. Hostovi se nabízel jen pohled na ono samotné vojenské cvičiště z nejvyššího místa velitelství.
Šejnin odjel prakticky s prázdnou. A o několik měsíců později časopis „Literární Rusko“ zveřejnil hotový Šejninův scénář, v němž si autor domyslel vše, co se mu na služební cestě nepodařilo objasnit. Hlavní dějová linie se do značné míry shodovala s kolující vojenskou legendou, ale Lev Šejnin vylepšil barvitě závěr. Generál Guderian v něm předtím, než střelí kapitána do srdce, postaví čestnou stráž na nádvoří velitelství a poté pronese k armádě srdečný projev o hrdinství ruského důstojníka.
Hledání pravdy Samuilem Aljošinem
Důkladněji se vyšetřováním zabýval dramaturg Samuil Aljošin. Spolu s majorem Rajevskim, kterého vojenské velení pověřilo doprovodem, projížděl Aljošin okolím Ohrdrufu a hledal spolehlivé informace o zajatém tankovém hrdinovi. V příměstské vesnici Crawinkel mu bývalá ošetřovatelka vojenské nemocnice vyprávěla, jak jednoho dne přivezli z toho cvičiště těla zohavených Němců, údajně zraněných při cvičení.
Aljošin a Rajevskij narychlo domluvili setkání s Němcem Kochem, který ve válečných letech sloužil jako poddůstojník na nechvalně známé střelnici Ohrdruf. On sám neměl o tanku žádné informace, ale dal kontakt na člověka, který by mohl vědět více – na bývalého vedoucího polygonového strojírenského dvora. Rozhovor s tímto svědkem se však ukázal jako bezvýsledný. Bývalý podplukovník nechtěl mluvit a tvrdil, že celé léto 1943 strávil ve Francii. Aljošinova pracovní cesta nakonec vyústila pouze v tvůrčí výsledek – vznikla hra „Každému, co jeho jest“, jejíž děj se blížil tradované verzi hrdinského činu tankisty. Tato hra sloužila jako základ pro scénář k filmu „Skřivánek“.
Paměti generála Popelja
V roce 1960 vyšel konečný svazek pamětí Nikolaje Popelja – generálporučíka tankových vojsk. V knize píše o cestě plukovníka Dynera a podplukovníka Pavlovceva na střelnici Kummersdorf. V dubnu 1945, po obsazení legendární střelnice 1. gardovou tankovou brigádou, zde našli zničené tanky s pozůstatky zajatých tankistů.
Při popisu hrůzných nálezů Pavlovcev vzpomíná na epizodu z předmostí Sandomir, kde se k sovětským pozicím přiblížil ruský tankista, který uprchl ze zajetí. Záhy zemřel na krajní vyčerpání, ještě předtím se mu podařilo o svém útěku vyprávět. Spolu s dalšími dvěma vojáky byl odvezen na vojenské cvičiště a donucen zúčastnit se zkoušek odolnosti tankového pancíře. Pokud zajatci přežijí, bylo jim slíbeno propuštění ze zajetí. Po jejich souhlasu ruská posádka nasedla do stroje, který se okamžitě rozjel směrem k pozorovací věži. Němečtí dělostřelci nemohli sami střílet, proto byl vyslán německý obrněný transportér, aby ruského kapitána zkrotil. Protože Rusové neměli žádné granáty, drtili vše, co jim stálo v cestě, svými pásy.
Po vyjetí z území cvičiště tankisté opustili tank s prázdnou nádrží a vydali se do lesa. Velitel a řidič-mechanik však byli zabiti a přežil pouze radista.
Pavlovcev se snažil zjistit podrobnosti osobně, ale zjistil toho málo, protože lidé se báli mluvit. Cenné svědectví podal pouze jeden místní stařec. Podle něj se v roce 1943 tank skutečně probil z cvičiště, a když dojel do nedalekého koncentračního tábora, rozdrtil budku u vrátnice a strhl plot z ostnatého drátu. Díky tomu se mnoha vězňům podařilo ze zajetí uprchnout. Němci téměř všechny vězně na místě našli nebo zabili, takže incident nebyl zveřejněn.
Časový rámec případu popsaného svědkem se neshodoval s příběhem uprchlého tankisty na sandomirském předmostí. Proto bylo možné usuzovat, že takový útěk nebyl jediný. Je možné, že ukořistěné ruské tanky byly nacisty použity jako živé terče vícekrát. S největší pravděpodobností nebyly tyto skutečnosti všeobecně známy jen proto, že svědci a účastníci nezůstali naživu.
Zde najdete dva filmy na dané téma: https://1945osvobozeni.cz/filmy/valecne-filmy-ruske/
Film Legenda jménem T-34 (2018) a film Skřivánek (1964)