12.4.1945 bylo Rudou armádou osvobozeno první město na území dnešní České republiky. Hodonín. Přátelé z organizace Stalingradské dědictví připravili na 11. a 12. dubna sérii pamětních akcí, které vyvrcholily historickou ukázkou z bojů o město. Paní Jarka, která je pravidelnou posluchačkou a stejně tak milou jako zasvěcenou diskutérkou Proudu národní hrdosti, nám o tomto dni napsala:
Přátelé, byla jsem v Hodoníně, a bylo to skvělé! Jak ukázka (historická rekonstrukce), tak přednášky a další akce.
K pomníku padlým Rudoarmějcům jsem šla až odpoledne, protože ráno jsem to nestihla. Ale rozhodně nelituji! Zastihla jsem tam totiž pravoslavného kněze, který zrovna památník vysvěcoval a se kterým jsme si potom příjemně popovídali.
Když jsem se blížila ke hřbitovu, všimla jsem si na lavičce sedícího smutného staršího manželského páru. Něčím mě oslovil, zvláštním způsobem mě zaujal. A tak jsem k nim přistoupila, k tomu smutnému muži a ještě smutnější ženě a zeptala se: „Kudy se jde k pomníku?“ Jaké bylo moje překvapení, když mi odpověděli… RUSKY! Dva smutní manželé, hovořící rusky a pocházející z… Ukrajiny. Do Hodonína přijeli, aby postáli u hrobu ženina otce, důstojníka Rudé armády, který tady u nás v r. 1945 při osvobozování Hodonína padl…
Těžko kdy zapomenu na údiv a dojetí, které jsem spatřila v jejich tvářích, když pochopili, že jsem přišla k památníku položit květiny a zapálit svíčku… Popovídali jsme si, popřáli si zdraví, štěstí a hlavně mír! Rozešli jsme se s tím, že jsme přece všichni Slované, lidé, bratři a sestry. Mám z toho moc hezký pocit. Jen si říkám: „Jak je možné, se lidé stále nechají tak hloupě rozdělovat? Proč nechápou, že je proti sobě záměrně štvou zločinci? Lidé se hádají, perou, a nakonec spolu válčí. Chudnou, krvácejí, umírají. A to vše jen a pouze za cizí zájmy. Pro nás byli přece Ukrajinci vždycky Rusové, pocházející z Ukrajiny. Kdo a proč jim namluvil, že jsou někým jiným a – Ó, ty svatá prostoto! – o mnoho lepším než všichni ostatní? Kolikrát v dějinách lidstva se to už stalo? Kolikrát už nějaký národ uvěřil ve vlastní vyvolenost a nadřazenost? A k čemu to VŽDYCKY vedlo? A kdo z toho VŽDYCKY profitoval? Ani Evropan, dokonce ani ten západní ne, ani Rus, natož Ukrajinec. Beneficiáři seděli vždycky někde jinde. A hodně daleko od míst bojů. Ach jo. Máme před sebou ještě moře práce. My, lidé. Těžká robota na sobě samých nás čeká. Ale dost mudrování. Zdravím Slovácko, krajinu nádhernou! Zdravím vás všechny, lidé zlatí. Kéž nám MÍR zůstane zachován!