Jana S.
Cílem 2. světové války byl od začátku Sovětský Svaz, nejen pro jeho zdroje, „nebezpečným“ se pro nadnárodní řízení ale stal i sovětský bolševismus (bolševismus v pravém smyslu toho slova – hájení zájmů většiny). Proto také Adolf Hitler, coby nástroj nadnárodního řízení v čele s britskými a americkými „elitami“, vyhlásil jako jeden ze svých hlavních úkolů boj proti bolševismu. Proto také měla válka proti SSSR vyhlazovací charakter. Německo mělo v důsledku první světové války mnoho omezení, včetně těch, která se týkala vojenského průmyslu. A tak se na přezbrojení německé armády podílely americké společnosti. Mnoho německých továren, včetně těch, které vlastnily americké koncerny, bylo už počátkem 40. let přeorientováno na výrobu vojenských produktů.
Ne nadarmo řekl při norimberském procesu obžalovaný Hjalmar Schacht, který byl za Hitlera prezidentem Říšské banky, jednomu americkému právníkovi:
„Pokud chcete obžalovat průmyslníky, kteří pomohli Německu přezbrojit, musíte obžalovat sami sebe. Budete muset obžalovat Američany. Například automobilka Opel nevyráběla nic jiného než vojenské výrobky. Vlastnila ji vaše společnost General Motors.“
Americký kapitál v Německu
V polovině 30. let byly americké společnosti v Německu velmi aktivní a měly v této zemi více než 60 poboček. Americký kapitál ovládal přibližně 300 německých společností, včetně oceláren. V Německu byla postavena největší ropná rafinerie na světě, jejíž výstavbu financovala společnost Standard Oil, kterou vlastnil John Rockefeller. Netřeba dodávat, jakou roli hrála výroba ropných produktů v přípravách na válku! Rockefeller získal kontrolní podíl např. i ve společnosti IG Farben, dnes Bayer či BASF, která mimo jiné vyráběla Cyklon B. Americké koncerny pokračovaly v obchodování s německými společnostmi i po vstupu USA do druhé světové války proti Německu a jeho spojencům. Nadále spolupracovaly s nepřátelskými zeměmi – s Německem, Japonskem, Itálií, plnily objednávky svých německých partnerů a neštítily se dodávat jim strategicky důležité zboží.
Druhá fronta v Evropě
Oficiálně vstoupily Spojené státy do 2. světové války 7. prosince 1941, kdy Japonsko zaútočilo na Pearl Harbor.
Mezi vůdci spojeneckých zemí v protihitlerovské koalici začaly konzultace o otázce otevření druhé fronty v Evropě již v roce 1941. Američané slibovali otevření druhé fronty, která měla ulehčit situaci Rudé armády, už v r. 1942. Stalo se tak ale až o 2 roky později.
Velvyslanec SSSR v USA M. M. Litvinov poznamenal v červnu 1943:
„Není pochyb, že vojenské výpočty obou států (Spojených států a Velké Británie) jsou založeny na přání maximalizovat vyčerpání a opotřebení sil Sovětského svazu, aby se snížila jeho role při řešení poválečných problémů. Budou čekat na vývoj vojenských operací na naší frontě.“
Také hodnocení velvyslance ve Velké Británii I. M. Majského, vyjádřené již v únoru 1943, bylo jednoznačné: „…britská vláda by ráda odložila vytvoření druhé fronty na vzdálenější období, aby vyčkala okamžiku, kdy Rudá armáda vykoná všechnu hlavní práci a zlomí páteř německé vojenské mašinérie. Pak by se Britové spolu s Američany mohli „pohodlně“ vylodit ve Francii a bez větších ztrát se probít až k Berlínu.“
V roce 1944, kdy už Rudá armáda hnala nepřítele z území Sovětského Svazu a začala svoji osvobozující misi v Evropě, mělo otevření druhé fronty již spíše politický než vojenský charakter.
6. června 1944 byla tedy otevřena druhá fronta vyloděním spojeneckých vojsk v Normandii. V následujících dnech nepodnikl Hitler proti vyloděným americkým a britským jednotkám žádnou účinnou akci. Hrál tam roli i moment překvapení. Na Západě stála proti spojeneckým silám pouze třetina wehrmachtu. Hitler vrhl všechny síly a prostředky proti postupujícím jednotkám Rudé armády. To do značné míry umožnilo anglo-americkým jednotkám rychle postupovat, osvobodit za pomoci hnutí odporu, zejména francouzského, celou Francii, Holandsko a Belgii a dosáhnout Siegfriedovy linie. Pokusy o její prolomení však byly od počátku neúspěšné a další boje podél celé fronty od Švýcarska až po ústí Rýna měly zdlouhavý charakter, přestože obrana nepřítele byla vedena omezenými silami.
Při této příležitosti bývalý Hitlerův generál B. Müller-Hillebrand napsal: „Na rozdíl od východního divadla vojenských operací se situace na Západě, která se zdála beznadějná, zlepšila, neboť nepřátelské armády zde byly zdeptány. Navzdory obrovské materiální převaze se omezily na vedení pomalých metodických akcí.“
Za zmínku stojí i skutečnost, že k „přešlapování na místě“ docházelo v době, kdy spojenecké síly neustále rostly. Spojenecké velení se neúspěšně pokoušelo prolomit Západní val. Zastavilo své jednotky a zahájilo přípravy na následné útočné operace. Situace na západní frontě až příliš připomínala „podivnou válku“ v letech 1939-1940.
Když došlo k dočasné přestávce v bojích na východní frontě, německé velení se rozhodlo k úderu na západě, v Ardenách. 16. prosince tam zahájili Němci ofenzívu a již k 25. prosinci postoupili 90 km hluboko do nepřátelské obrany. Německá ofenziva byla pro spojenecké velení naprostým překvapením. Spojenci museli do Arden přesunout další síly. Vojenské operace skončily přibližně 25.ledna 1945, kdy spojenci dosáhli pozice jaké měli v době protiútoku.
Churchillova slova díků Stalinovi
V souvislosti s událostmi na západní frontě v tomto období adresoval 6. ledna 1945 Churchill Stalinovi zprávu: „Na Západě probíhají velmi těžké boje a kdykoli mohou být od vrchního velení vyžadována velká rozhodnutí. Sám z vlastní zkušenosti víte, jak znepokojivá je situace, kdy je třeba bránit velmi širokou frontu po dočasné ztrátě iniciativy. Pro generála Eisenhowera je velmi žádoucí a nezbytné vědět obecně, co navrhujete, protože to samozřejmě ovlivní všechna jeho i naše rozhodnutí… Budu Vám vděčný, když mi řeknete, zda můžeme počítat s velkou ruskou ofenzívou na viselské frontě nebo jinde během ledna a v jakémkoli jiném čase, o kterém se budete chtít zmínit. Tyto přísně tajné informace nebudu nikomu předávat… Považuji tuto záležitost za naléhavou.“
J.V. Stalin odpověděl: „Je velmi důležité využít naši převahu nad Němci v dělostřelectvu a letectvu. Tyto typy vyžadují pro letectvo jasné počasí a absenci nízkých mlh, které brání dělostřelectvu vést cílenou palbu. Připravujeme se na ofenzívu, ale počasí není v této době pro naši ofenzívu příznivé. S ohledem na situaci našich spojenců na západní frontě však vrchní velitelství rozhodlo dokončit přípravy zvýšeným tempem a bez ohledu na počasí zahájit širokou ofenzívu proti Němcům na celé střední frontě nejpozději v druhé polovině ledna. Můžete si být jisti, že uděláme vše, co bude v našich silách, abychom našim chrabrým spojeneckým vojskům pomohli.“
Sovětské vrchní velení se rozhodlo zahájit ofenzívu ještě dříve, než bylo W. Churchillovi přislíbeno. Svým rozsahem obrovská operace začala 12. ledna na frontě od Baltského moře po Karpaty. Německé velení bylo nuceno zastavit svou ofenzivu na západě a spěšně začalo přesouvat velké masy svých vojsk na východ – proti postupujícím sovětským armádám. Tak byly 5. a 6. tanková armáda, které tvořily německou údernou skupinu v Ardenách, již 17. ledna staženy ze svých stanovišť a urychleně přesunuty na východ.
Pět dní po zahájení ofenzívy poslal Churchill Stalinovi telegram, v němž mu „z celého srdce“ děkoval: „…Jménem vlády Jeho Veličenstva a z celého srdce Vám chci vyjádřit naše poděkování a blahopřání k obrovské ofenzívě, kterou jste zahájil na východní frontě…“
Spojenecké jednotky v Čechách
Československo bylo jednou ze tří evropských zemí, kde se v roce 1945 setkala sovětská a anglo-americká vojska.
Na jaře r. 1945 Rudá armáda úspěšně pokračovala v osvobozování Československa, které započala v roce 1944. V březnu a dubnu vojska 2. a 4. ukrajinského frontu porazila velké uskupení wehrmachtu v Západních Karpatech, zcela osvobodila Slovensko a část Moravy, během měsíce a půl postoupila o 150-350 km, dosáhla jižních oblastí Německa a středních oblastí Československa, zaujala výhodné postavení pro ofenzívu na Prahu a konečnou porážku vojsk wehrmachtu.
Současně anglo-americká vojska postupující od západu zahájila operace v Sasku a Bavorsku na hranicích s Československem a obsadila města Magdeburg a Lipsko. 18. dubna 1945 vstoupila předsunutá hlídka americké 90. pěší divize generála Earnesta (která v této chvíli ještě spadala pod 1. armádugenerála Hodgese, posléze však byla přičleněna k Pattonově 3. armádě) u obce Hranice poblíž Aše na území předmnichovské Československé republiky. O dva dny později vnikla motoskupina 90. divize do Aše. Německá vojska nekladla v západních Čechách takový odpor jako kladla v té době proti Rudé armádě na Moravě. Americká armáda pokračovala směrem na Cheb.
24. dubna začal z obcí Pomezí a Tůně dělostřelecký útok na Cheb. K prvním větším střetům amerických vojáků s Němci došlo 25. dubna 1945, kdy se rozhořel boj o Cheb. Muži 97. pěší divize se zde střetli s německým 33. plukem majora Geisslera.
Cheb byl německou stranou prohlášen za opěrný bod. V domobraně byli muži starší 50 let, mladí chlapci z Hitlerjugend a údajně asi jen tisíc německých vojáků. Jednotky SS se z města postupně stáhly. Major Geissler odmítal kapitulaci. 26. dubna se situace změnila: motocykl majora Geisslera se dostal pod palbu z kulometu amerického průzkumného vozidla a major byl zabit. Ztráta velení způsobila rozpad obrany. Starosta dr. Janka pak v odpoledních hodinách podepsal v budově nemocnice kapitulaci. Poté došlo na osvobozeném území k několika dalším bojům spíše lokálního významu.
Bitva o Cheb byla největším bojovým střetnutím americké armády na našem území. Boje v okolí Chebu, včetně letiště, trvaly čtyři dny a vyžádaly si údajně životy 71 amerických a 200 německých vojáků.
Churchill versus Eisenhower
Eisenhower nepovažoval Čechy za jeden z prioritních směrů ofenzívy. Britové však na něm trvali. Britská vláda dospěla k závěru, že spojenci by měli obsadit tři hlavní města – Berlín, Vídeň a Prahu, údajně proto, aby dosáhli „rovnováhy sil“ v Evropě.
Podle amerického historika W. Ulmana západní spojenci nezpochybňovali, že by Československo mělo být v sovětské sféře vlivu, ale přítomnost ozbrojených sil některé ze západních mocností v osvobozeném československém hlavním městě by jim poskytla politickou výhodu a měla by významný vliv na situaci v zemi.
22. dubna 1945 poslalo britské ministerstvo zahraničí nótu ministru zahraničí USA E. Stettiniusovi. Obsahovala apel, aby Prahu osvobodila americká armáda, pokud to bude možné „z vojenského hlediska“, protože „z politického hlediska“ to vytváří značné výhody.
Premiér W. Churchill se telefonicky spojil s Eisenhowerem. Ten premiérovi sdělil, že ofenzivu do Československa neplánuje, protože v západní části země jsou „dvě nebo tři bojem prověřené německé divize a k jejich porážce by bylo zapotřebí velkého úsilí“.
Britové to nevzdávali, zaslali žádost americkému náčelnictvu generálního štábu v naději, že jeho podpora změní Eisenhowerův postoj. 29. dubna v odpovědi Eisenhower oznámil, že „Rudá armáda je ve skvělé pozici pro vyčištění Československa“ a že sovětský generální štáb hodlá provést operaci v údolí Vltavy, která povede k osvobození Prahy. Současně poznamenal, že v případě potřeby a pokud to okolnosti dovolí, bude ofenziva americké armády směřovat na Plzeň, Karlovy Vary a České Budějovice, ale nepodnikne žádný vojensky nerozumný krok v zájmu „dosažení nějaké politické výhody“, pokud to přímo nenařídí Spojený sbor náčelníků štábů USA a Velká Británie (Combined Chiefs of Staff).
28. dubna se během mezinárodní konference v San Francisku setkal britský ministr zahraničí Eden s ministrem zahraničí USA E. Stettiniem, a předal mu tajné memorandum s podrobným popisem britského postoje. Podle názoru Londýna by osvobození Prahy a co největší části západního Československa americkými vojsky mohlo vést nejen k úplné změně poválečné situace v Československu, ale ovlivnit i situaci v sousedních zemích.
Stettinius podpořil britské stanovisko a požádal svého zástupce D. Grewa, aby záležitost předal americkým náčelníkům štábů.
30. dubna adresoval Churchill novému americkému prezidentovi H. Trumanovi poselství, zopakoval teze uvedené v britském memorandu a požádal, aby tyto důležité politické úvahy přednesl Eisenhowerovi. Truman, který se nedávno ujal prezidentského úřadu, se však rozhodl do vojenských záležitostí nezasahovat. 1. května informoval Churchilla, že souhlasí s názorem Eisenhowera, který plánoval ponechat osvobození vltavského údolí na Rudé armádě. Britskému premiérovi nezbylo než toto stanovisko akceptovat.
30. dubna Eisenhower informoval náčelníka generálního štábu Rudé armády A.I. Antonova, že vzal na vědomí informace o záměru sovětských vojsk vyčistit východní břehy Labe a Vltavy (24. dubna Antonov Eisenhowera informoval o záměru Rudé armády) a sdělil mu, že americké jednotky jsou rozmístěny podél československých hranic a pokud to okolnosti dovolí, mohou postoupit ke Karlovým Varům, Plzni a Českým Budějovicím. Slíbil, že bude Sověty o průběhu operace informovat. Antonov nevznesl žádné námitky. Počátkem května se tedy rýsoval rozsah americké akce v Čechách.
Přes to všechno poslal Eisenhower 4. května Antonovovi depeši o záměru Američanů postoupit na československém území až na hranici Labe – Vltava. Antonov v odpovědi vyjádřil nepřípustnost takových náhlých změn v plánování mezispojeneckých operací, protože sovětská vojska dokončovala přípravu pražské operace, změna hranic setkání vojsk by mohla vést k nežádoucím incidentům.
Eisenhower vzal v úvahu námitky Antonova a vydal příkaz veliteli 12. skupiny armád Omaru Bradleymu zastavit se na linii Karlovy Vary- Plzeň-České Budějovice.
Stalinova pomoc Spojencům v nouzi – Leden 1945: Zahájení útoku na Berlín uspíšeno o více než 2 týdny (Výňatek z filmu Osvobození – 4. díl)
Pokračování…